Aréna ticha a kostí (KOMPLETNÍ PŘEPIS)

2. Tvůrci korun a rudy | kapitola sedmnáctá

Následující ráno se naložil do vany. Nenápadně poprosil paní Jullian'nu o láhev zrzavé whisky, aby se mohl uvolnit – byl spíše labužníkem dobrého vína, ale whisky ho naučil pít otec. Říkal, že vždy rozehřeje krev a donese k mozku více šílených nápadů.

Augustus se ani nepídil, jak Lazzer včerejší volnou hodinu prožil – zda vykouřil krabičku cigaret, ulevil si se ženou, nebo šel na pizzu. Agent mariňáka musel být trochu děvkař, ne?

Uchechtl se. Prameny vlhkých vlasů se mu lepily na čelo, což mu nevadilo, protože byl sám, ale vždy si zakládal na tom, jak vypadá. Většinou si geloval vlasy, aby ukázal, že není chaotické dítě, které neví, jak psi štěkají. Obleky zdůrazňovaly moc – žádná novinka.

Z nějakého důvodu si vzpomněl na zkázu mladého angelose. Jaký pak měl oblek? Co ho prozradilo? Škoda, že se to Augustus nikdy nedoví; možná dokáže zjistit, jak dlouho sluha vlády infiltroval Podsvětí. Případně mu složí poklonu za jeho odvahu.

Vláda a Podsvětí vedly nekonečné válečné manévry. Těžko říct, jak destrukční byly, neboť obě organizace si držely takové citlivé informace při těle jako blechy. Vláda se snažila zničit zlo Podsvětí, Podsvětí zpopelnit kohoutí trůny. Mince spravedlnosti.

Šlo o to, že Podsvětí praktikovalo své hony i na veřejnosti; vláda si chce udržet tvář bezpečnosti, aby se lidé nebáli zla, což Podsvětí ztotožňovalo – a v nemalé míře.

Augustus si uvědomoval, jaké mistrné zbraně jednotlivé společnosti skrývaly, ale ani jedné neprozradil své úvahy. Jen se bavil pohledem na kočkování válkopsů – nebo by to spíš nazval jako psí zápasy?

Najednou se usmál. Přivřel oči nad vzpomínkou s misí Šípková růženka – alias dáma Ruby-Rose. Ta její vyděšená tvář; Augustovi se nebezpečně zaleskly oči vzrušením. Podlehla mu – ale příliš pozdě. Ani nepřemýšlel nad tím, jestli to dámu žere, ale spíš se mu jednalo o to, aby tak rychle nezemřela. Musel jí trochu pomoct, protože věděl, že taková dušička jako Ruby-Rose ho neškrábne ani papírem, natož pak, aby ho zabila. Každý ví, jak funguje objednávkový systém vražd, ale Ruby-Rose se zřejmě zapomněla.

„Chudinka," zazpíval šeptem a ponořil se pod láskyplně teplou vodu s vůní mandlí.

• • •

Kolem jedenácté hodiny dopolední se rozhodl Augustus jít do terénu. Neoblékl se však tak jako každou noc do Arény, ale ani by neřekl, že by si na svém oděvu nedal záležet.

Lazzera poslal k čertu, protože co otevřel dveře, měl pocit, že toho mariňáckého psíka zabije. Ukecaný jak hejno vrabců. Lezlo to na nervy.

„Nesleduj mě," řekl mu Augustus. „Jinak si to pěkně odskáčeš."

Podle Lazzerových zmenšených zornic si král chaosu troufl říct, že vlezloprdelka ani neškobrtne. Ve skutečnosti Lazzer neví, čeho je Salazar schopen – a pokud je bývalý agent mariňáka chytrý, nebude pokoušet štěstí.

V luxusním recepčním sále paní Jullian'nu nepotkal. Jen nějakého hocha, který si hrál s telefonem a Augustovi nevěnoval sebemenší pohled, natož aby se ptal, kam má namířeno. Když člověk chce, lehce se může stát neviditelným.

Město ho nijak nezaujalo – ne Pekelné město, ale spíš naprosto obyčejný kus země, na němž sídlí cihlové domy a načechraně zelené trávníky, které nemohly být ani živé, protože ta zeleň vypalovala oči.

Augustova polovička tajně doufala, že potká na ulici hádající se manželský pár. Jenže ulice byla mrtvá. Cokoliv – maličká nabíječka chaosu a hádky – by ním rezonovala jako nová síla. Možná by se k hádce připojil jako nezávislý prostředník – a ve výsledku by způsobil pohromu. Manželé by vyhodili prsteny do kanálu a ještě dnes by zažádali o rozvod.