Aréna ticha a kostí (KOMPLETNÍ PŘEPIS)

2. Tvůrci korun a rudy | kapitola patnáctá

Ležel v peřinách s malou knihou, když se ozvalo počínaje dnešního večera zaklepání podruhé. Kufřík pro jistotu schoval.

Oblékl se do tepláků a volného trika černé barvy, takže jeho postava vynikla snad mnohem víc než pod oblekem.

Pod nos si brblal nadávky různé příchuti, protože kdo jen otravuje v tuto hodinu…

Zastavil se přede dveřmi, sklopil bradu a oči mu nebezpečně zaplály. Mohl do toho dřeva vypálit díru, kdyby to bylo možné.

Snad mě šálí nos, řekl si v duchu. Opravdu cítil povědomý psí pach.

Odjistil zámek, zmáčkl kliku a jemně pootevřel, aby mohl nahlédnout, zda se vskutku nemýlí.
Mech a kov.

Augustovy oči zablikaly tak, že by mohl zastoupit světlušky v lesích. Modře – to by bylo originální.

Fenris Wood stál u prahu jeho dveří, s rukama vraženýma hluboko v kapsách, přesto narovnán a bez gesta, podle kterého by dokázal Augustus usoudit, proč tady je.

Tohle Salazar v žádném případě nečekal. Přece dával Fenris najevo, že s tím nic společného mít nechce – možná zčásti přijal Augustovu nabídku, ale důvod, proč je tady, mu byl neznámý. Rozum mu nad tím zůstal stát.

Zvedl koutek úst a dokořán otevřel dveře.

„Woode.“ V duchu jeho jméno převaloval na jazyku jako sladkost, ale skutečně jeho hlas byl hravý a chladný zároveň.

Fenris vstoupil. Augustus zavřel dveře, zaposlouchal se do tiché chodby, zda neuslyší tlukot srdce nějakého návštěvníka.

Augustus zamkl a upřel pohled na Fenrisova záda plná svalové hmoty. Ten se však netočil, zato Augustus si překřížil ruce na hrudi.

„Určitě bylo v mé nabídce něco v nepořádku, že ano?“ zeptal se nevinně Augustus.

„Odkud znáte symbol Očisty?“ Neotočil se, zíral na Augustovu postel.

Samozřejmě. Augustus se u bývalého podniku Artemis vytasil s triumfem, ale nenapadlo ho, že by Fenris pátral po zdroji. Určitě není Wood v Aréně jen kvůli penězům; protože tak skvělý čich je na bojovníka až dokonalý.

Možná to o něm nikdo neví.

Konečně se Fenris Wood otočil, pouze hlavou. Lampa z nočního stolku mu hladila tvář, vlasy divoké hnědi a rudy, oči hnědými jako oříšky.

Augustus přivřel oči. Nenechal se vykolejit – uchechtl se nad vývojem.

„Jsem cestovatel,“ řekl popravdě Augustus. „Cestuji, čtu knihy a zároveň jsem králem v roli sázkaře. Po celé zemi jsou rozhozené sítě Podsvětí.“

Fenris nevypadal zrovna uspokojen odpovědí – ale v něm se nedalo vyznat, nepohnul totiž ani brvou. Zabil své emoce.

Augustus naklonil hravě hlavu na stranu. Zrak mu zjemnil jen, když se na muže před ním díval.

„Byl jsem v chrámu Malé Kristin na severu. Tamější kněží mě zasvěcovali do jejich rituálů, protože jsem žádal o očištění mysli, zbavení se ostnatých drátů…“

„Kristinina očista,“ řekl Fenris chladně; ale tiše.

„Ano,“ přikývl Augustus. Zvedl pobaveně koutek úst a pokrčil rádoby komicky rameny jako by se nejednalo o nic důležitého. Zabil tam sám sebe, zabil tam zároveň onoho angelose, čehož si Diederick Franke všiml díky informacím. Meditace byla hluboká; tři dny zvracel, netušil, jak se jmenoval, ale vše zvládl.

„Všichni,“ Augustovy oči sjely po Fenrisově hrudi. „kněží na rukou a krku nosili tento…“

Tři kroky, aby se mohl bojovníkova těla dotknout; tam, kde se skrýval symbol Očisty ve stříbřitém provedení.

„… symbol. Tento kruh. Podsvětí toto náboženství, víru, neuznává. Ale nikdo neví, co jsem tam dělal. Hlavní bylo, že jsem ve středu Kristinina chrámu zabil angelose.“

Až se to dostalo k uším Diedericka Frankeho.

Fenris se ani nehnul. Zírali si do očí přesně jako před pár hodinami zpět. Jiskry jakési neviditelné touhy a přitažlivosti okolo nich prskaly jako dřevěné úlomky v hořícím lese.

Augustus zvedl dlaň a hledal na Fenrisově hrudi kovový přívěsek. Jakmile ho nahmatal, vytáhl ho zpoza trika a v dlani jej sevřel.

„Cassalra,“ zamumlal Augustus, aniž by odtrhl dychtivý pohled od Wooda.

„… eyz‘s,“ dořekl Fenris.

Otevři oči.

Augustus se usmál.

„Za tohle by tě mohli zabít,“ řekl Fenris, jakmile se malamut vzdálil, aby si nalil skleničku vína. Posadil se na okraj stolu. Pes s modrýma očima si nemohl všimnout, jak Fenris přestal vykat. Málem začal výt.

„Vskutku? Myslím, že jsou zaslepení pouze tím, že ‚Augustus Salazar zabil angelose‘. A já to vím; protože vím, jak mozek sirotčince jménem Podsvětí funguje,“ usmál se ďábelsky se rty u okraje sklenice.

Nad slovem sirotčinec Fenris zavřel oči a sotva milimetrově mu pobaveně cukly koutky.

Augustus se napil, aby se zbavil nutkání k Woodovi jít, roztrhat mu kabát a okusit jeho kůži. Jistě plnou jizev.

Lokl si vína znovu. S alkoholem byl kamarád; takže při tak rychlém upíjení se s ním nezatočí svět, věděl to, znal se; svou výdrž, duši, cíle. Slabosti, i stoprocentní vítězství.

„Byl jsi někdy na pokraji smrti, Salazare?“ zeptal se Fenris. Emoce zmizely.

Augustus odložil sklenici a chladně na Démoní sochu pohlédl. Osvětlení z lampy bylo oranžové; uspávací, matné, takřka romantické.

„Ano,“ odpověděl Augustus. Zaklonil hlavu, pročísl si šedé vlasy a zavřel oči.

Fenris tři sekundy nato udělal pár kroků ke stolu. Ruce položil vedle Augustova těla, čímž se Fenris stal vyšším a ve stoprocentní jistotě na výhru. Chtěl ho Fenris dostat do rohu?

Augustus otevřel oči, líně převrátil hlavu zpět; vypadal, jako by právě vstal z postele. Oči mu však plápolaly sytě modrou. Olízl si rty.

„Co kdybych se pokusil tě teď zabít?“ řekl Fenris. Koukal královi Podsveti do očí, ani jeden z nich nemrkl.

Každý by se na místě vzdal, ale Augustus zvedl rty do úsměvu.

Hra, drama, akce. Fenris Wood si chtěl hrát.
Tvůrci katastrof.

Malamut zvedl ruku, kde sídlil prsten Podsvětí. Opatrně s ní zajel do nitra Fenrisových vlasů – jemné, jako bludiště řas a keříků. Pro nepřátelé bodláčí.

Fenris přivřel oči – z obou čišelo nebezpečí i touha.

„Pak bych se stal člověkem horším jak Mr. Smith,“ řekl Augustus.

Fenris zvedl obočí.

„Ale řeknu ti tajemství.“ Přiblížil se k jeho uchu jako v té uličce.

„Vím, že bych konkrétně s tebou prohrál na plné čáře.“