Aréna ticha a kostí (KOMPLETNÍ PŘEPIS)

1. Město bestií a medu | kapitola dvanáctá

Žena s rudými vlasy ztuhla; vztyčila bradu a chladně pohlédla do Arény. Rozpaky ve vzduchu zacítil pár sekund, než plynule zmizely jak opar nad hrncem.

„Děkuji."

Augustus ji nesledoval. Poslouchal tlukot jejího srdce a barvu hlasu, jakým odpověděla.

V duchu se malamut usmál.

„Pánové a dámy, Krve a Ticha, věřím, že vám divoce koluje krev v žilách. Věřte mi, mně taky!"

Ten, který nyní mluvil, nebyl Diederick Franke. Ale jeho poskok, který uváděl i včerejší boj mezi Fenrisem Woodem a Adamem la Klierem. Ten bude celou noc, on byl hlavním hlasem, hned pod Diederickem, který všichni poslouchají. Pokud se malamut nemýlil, jeho jméno bylo Jasper House.

Jasperův hlas byl živý, přesně jak se od moderátorů z reproduktorů očekává. Dokázal navodit pocit nedočkavosti, humoru, i dramatickou linku. To se k bojům hodí.

„Užili jste si dárek našeho krále?"

Augustus si to přeložil jako: Užili jste si pocit, že někteří z vás vyhodili peníze do vzduchu?

Málem se podíval směrem k Ruby-Rose, ale ovládl se; místo toho se usmál.

„Věřím tomu, že ano. Nyní vstupují do Arény dvě mocné děti ještě mocnějších sponzorů! Jaké že jsou jejich jména? No jen se na ně podívejte!"

Augustus viděl vstupující válečníky, kteří snad zabloudili v časové smyčce. Ty hory svalů se rovnaly vikingským vojákům, kteří mají ruce jen na bitky, ale na přemýšlení ani trochu inteligence.

Jejich jména Augustus nepostřehl. Možná ano, jeho vnitřní pes, ale jako muž je odhodil do koše. Nezajímal se, protože pociťoval, že tohle bude nijaké – nebyl zaujat. Přesto tady musí sedět, dokud souboj neskončí.

Víc dramatičtější pro něj byl předchozí souboj, ještě že tak. Jinak by zemřel nudou a Ruby-Rose s Lazzerem by na to doplatili. Obzvlášť rusovláska; ta už byla v háji teď, i přestože se to snažila skrýt.

Ruby-Rose, paní Tichého podsvětí, učitelka tichých dam, které vraždí a uctívají krvavé praktiky královských obětin a výzvědů, vypadala také mimo. Taky se zdála unavená a hlavně bez té zaujaté jiskry.

Augustus si znuděně opřel hlavu o dlaň.

Je čas na hru.

„Víte, co se stane, až výstavní pes přestane vrtět ocáskem?" hodil otázku do éteru.

Zvědavě se na něj podívala, excelentně skrývala hanbu a urážku její cti, zároveň však předstírala nezájem v tak hloupém plkání.

Pokrčil rameny a dramaticky si povzdechl. Nechce štěně hrát jeho hru?

„Najde se někdo, kdo se do něj zakousne, aby získal pohár. A pejsek, který se tváří jako miláček, je pro svět nejnebezpečnější. Myslíte, že je to pravda?"

„Pes, který štěká, nekouše," utrousila suše. Ať už se snažila přijít na jeho záměry, nešlo jí to. Vypadala ale vážně; takže o tom zřejmě hluboce přemýšlela.

„Jaká smůla. Ten pes je naopak nejslabší článek společnosti. Je drzý a neumí se dobývat."

Na pár vteřin ztuhla.

Ta vůně, která se kolem Ruby-Rose linula, se dostavila před třemi hodinami k němu do apartmá.

Bílá růže.