Aréna ticha a kostí (KOMPLETNÍ PŘEPIS)

1. Město bestií a medu | kapitola pátá

Podsvětí nepracuje jen v noci.

Kdyby na dveře nezaklepala starší paní se snídaní, spal by dál – jedině tak nevymýšlí jeho zlozvyk příšerné dojáky.

Otrávenost ho vyhrabala z postele a šel otevřít asi čtyřicetileté madam, která se netvářila o nic lépe.

Vyvolal malý úsměv; třeba si budou rozumět.

Měla šedé vlasy schované v drdolu bez sebemenší chyby, tvář vrásčitou a tělo obéznější, takže se musela mít dobře. Ale rozhodně nevypadala na to, že jí baví obsluhovat nějaké hlupáky.

„Salazar, jídlo," zabručela. Augustus se divil, že neřekla „žrádlo" – hned by byl den hezčí a mohl by nad čím vzpomínat.

Respekt jí nic neříkal, ale to mu v tuto chvíli bylo celkem jedno.

Už předem věděl, že jakmile se nají, už neusne. Bude muset pracovat.

Kdo ví, jak ho madam viděla. Jako obchodníka? Namyšleného frajera s kontem plným jako nákupní vozík?

„Děkuji vám, madam," usmál se a galantně pokynul bradou. Žena si odfrkla a cestou zpátky si mumlala nelichotivá slova na Salazarův účet.

Zajímavá ženská.

Ani nevnímal, co dostal k jídlu. Nejvíce pozornosti upíral na čas; půl sedmé.

Co bude celej zatracený den dělat? Až v noci začíná největší zábava.

Augustus si opláchl obličej studenou vodou, pročísl si vlasy, aby nepůsobil jako dětské tele s hnízdem na hlavě a zívl.

„Podělaná pokojská služba," zamumlal si pod nos.

Zaslechl zvonění.

Zabručel; zase někdo otravuje. Myslel si, že se jedná k zvonek u jeho dveří, protože si jej včera v noci všiml, ale trvalo chvíli, než si uvědomil, že mu zvoní telefon.

Změnil si totiž vyzvánění, ještě si na něj nezvykl.

S pohledem zahodit přístroj do vod pekelných stiskl zelené tlačítko a líně si krám přitiskl k uchu.

Nechá se překvapit hlasem, na jméno se totiž taky nepodíval.

Alespoň uklidní svou psí šelmičku, ať má radost, když byla tak brzo vytáhnutá z měkkých peřin.

„Čau, St-"

Augustus pozvedl obě obočí vzhůru a hleděl na lakovaný stůl.

Ten kaktus ho vytáčel.

Hlas v telefonu si odkašlal.

„Tedy Augie, pardon."

Augustus si povzdechl.

„Co chceš, Jamesi?" zeptal se malamut.

„Co Pekelné město? Je tak děsivé, jak zní?" zachechtal se mladý mužský hlas.

„Ne," odsekl klidně, „je prachobyčejně nudné a konkrétně přes den."

James se zasmál. Augustus mu tím chtěl říct, aby neotravoval, protože věděl, že James mu žádnou zábavu nedá. James je nudnej člověk sám o sobě.

„Co chceš, příteli?" zeptal se Augustus znovu.

Znal ho, jako bulmastif je tvrdohlavý a nejzvědavější – pro jeho práci dostatečně dobrá vlastnost. A prospěšná.

„Mám jedno jméno, Augie." Malamut slyšel, jak se James ďábelsky usmál s pohledem na počítač.

Augustusovy oči zajiskřily zájmem.

„Máš mou pozornost," šeptl.

James se prudce nadechl – vítězně a dychtivě.

„Já vím, že mám," uškrnul se James. „Moc dobře tě přece znám. Zjišťoval jsem, jak bude tvá práce probíhat. Dostal jsi pouze dokumenty, ale bez žádných mecenášů, králů, že?"

Augustus se posadil na roh stolu. Volnou ruku si schoval pod paži.

„Nebudu se ptát, v jakém blátě ses válel," namítl nezaujatě.

Byla by to rétorická otázka – Augustus to totiž moc dobře věděl. James byl nejlepší informátor, kterého mohla rodina malamutů pod svým jménem mít.

„Ani se neptej. Musel jsem se nabourat do systému centrály, ale pěkně mě vymrštili ze svýho hnízdečka, takže jsem nezalovil zrovna statečně – jsem zklamanej. Mám jen jedno jméno, ale musím ti říct..."

Augustus převrátil oči v sloup. Než se dostal James k pointě, trvá to většinou až moc dlouho. Pro jeho znuděnou polovičku obzvlášť.

„Jackpot jméno. Ron Hale."

Augustus se zájmem nakrabatil obočí a zvedl koutek.

„Konkurence," dodal bulmastif jiskřivě.

Malamut se uchechtl. „To říkáš ty, Jamesi."

„Ale já vím, že je to pravda. Pokud tam bude Hale, budeš v pěkný díře. Dostanou se tam další královská esa, mnohem horší, než samotnej provokatér Hale – třeba Andrez Jirric, Roy Glibber, Ruby-Rose-"

„Zmlkni," přerušil ho nabručeně Augustus. „Nikdo není konkurent. Jsou to jenom horliví čokli, kteří si myslí, že jsou pánové s krvavou korunou na své zabedněné mozkovně."

James byl skutečně ticho. Následně, po půl minutě, se ale rozesmál jako by vyhrál sázku – nebo prohrál.

Krvavé a Tiché podsvětí. Dvě skupiny zla; muži jsou krvežízniví, zatímco ženy tichošlapky, jejichž informační centrála je neuchopitelná a těžko polapitelná.

„Podceňuješ je, Augiéé," zazpíval jeho jméno. „Já jen, abys potom nespadl držkou do štěrku. Vím, že jsi vlivnej jak řečník na řeckém náměstí, ale někdy na to doplatíš."

„Ty mi teda věříš," uchechtl se Augie. „Vím, co dělám. Když Ron Hale začne provokovat, přesměruji jeho slovohru na jiné ovečky."

„Ta představa je unikátní," vzdychl zasněně James. „Jsi vznešený ničitel v největší chaotické vlně."

„Hele," zasedl ke stolu a rozbalil dokumenty, které dostal. „Super, že ses ozval. Zjisti mi něco o jednom člověku."

James zaúpěl. „Takže jsem se ozval, abych ti dělal informačního poslíčka. No, super, pěkně jsem na to doplatil. Dej mi to jméno."

Augustus listoval dokumenty – pravidla míjel, mapu si dávno zapamatoval, ovšem nad jakým jménem se zastavil, bylo uvedeno pod Diederickem Frankem.

„Lazzer Gone."

„To mi nic neříká. To je bojovník?"

„Ne," chladně na to jméno zíral. „Můj ocásek."

James vybuchl smíchy. „Patolízal? No potěš koště – vymeteš s ním podlahu. Nemusíš se bát, že-"

„Jamesi," upozornil ho Augustus jemně; aby se vyhnul jeho ukecanosti. „Prostě mi o něm zjisti vše, co najdeš. Bez informací s nikým nevymetu podlahu, ani s hadrou a saponátem."

„Fajn. Dovol mi říct poslední věc."

Augustus zvedl bradu; málem se usmál, protože poslední věty jsou vždy nejdokonaleji okořeněné. Zda se bude jednat o důležitou věc, vezme si ji k srsti, ale pokud ne – pustí ji zkrátka k vodě.

„Králové se do města dostávají – ber v potaz, že se setkáš s válečnými veterány, kteří mají po svém boku více bojovníků."

A Salazar nemá u svého boku nikoho.

Budou v přesile. Zničí ho.

Augustus ďábelsky roztáhl rty do úsměvu.

„Neboj se o mě. Pozdravuj otce, čmuchale."

James podrážděně zavrčel a zamumlal: „Ty ses nám ale krásně vyspinkal, princátko."