10.

1.1K 111 4
                                    

Musel jsem zrudnout jako rajče. Opravdu to řekl. Nejen že mi řekl jménem, ale řekl že mě miluje...Já vím že k němu něco cítím, ale je to láska ?Najednou jsem si všiml jak se mu zavírají oči. ,,N-Ne ! Kege ne ! Tohle na mě nezkoušej, p-prosím !" Chytil jsem ho za tvář, která mu teď pro změnu hořela. Takovéhle výkyvy teploty nejsou dobré. ,,K-Kageyamo... J-Já...Tě mám asi taky r-rád, tak mi n-neodcházej." Vykoktal jsem mezi vzlyky a zabořil jsem mu hlavu do trička. Pohled mi spadl na květ v barvě mých vlasů. Vzal jsem ho do ruky na nenávistně jsem ho sevřel. Za všechnu tu jeho bolest můžu já. Dýchal, což byla ta jediná věc která mě uklidňovala. Seděl jsem na podlaze vedle něj a přemýšlel co dál. Hladil jsem ho ve vlasech a pozoroval jeho vyčerpanou tvář. Zavolal bych sanitku, ale Sugawara říkal že by přišel o city. Já ho mám fakt rád, nechci si ani představit že bych o něj přišel, ale ... Představit si že už by to nikdy vlastně nebyl on ? To se mi taky nechce.

Zdál se mi úžasný sen. Ležel jsem v posteli a v náručí držel mého Hinatu. Rozkošně pochrupkával a usmíval se. Začal jsem ho hladit ve vlasech a když se probudil a s úsměvem se na mě podíval, řekl že mě miluje. Tak strašně moc bych si přál aby to tak bylo. Jenže realita je jiná. Vždycky když otevřu oči, vidím jak se takhle usmívá na někoho jiného. Jak se baví a na mě se ani nepodívá. Jak mi nikdy nenapíše sám od sebe, když nejde jen o volejbal, nebo jak bez povšimnutí projde ve škole kolem mě a ani mě nepozdraví. To je realita. Nic víc než obyčejný nahrávač pro něj nejsem.

Čím dýl jsem pozoroval jeho spící tvář, tím víc jsem přemýšlel o našich společných chvílích. Musel jsem se pousmát nad tím když si vzpomenu na první setkání v Karasunu. Nebo na ten jeho pohled když se nám povedla naše první společná přihrávka... Sakra takových chvil a pocitů... Celkem mě mrzí že se to všechno týká jen volejbalu. Nikdy jsme spolu nebyli jen tak venku, nebo společně netrávili čas na obědě, je toho celkem dost co jsme nedělali. ,,Kage... J-Ještě je toho tolik co musíme udělat... Ani mě nezkoušej opustit !" Vzlyknul jsem mu do trička a víc se na něj nalepil. Nevěděl jsem jak mu pomoc, byl jsem opravdu zoufalý. Z kapsy jsem vytáhl kapesníček a jemně jsem mu setřel krev z obličeje. Pohled mi padl na jeho pootevřené rty. Možná...

Dál jsem ve tmě propadal pocitu bezmoci a bolesti. Jeho usměvavý obličej jsem měl stále před sebou a na hrudi cítil takový zvláštní tlak. Už chci umřít, nebaví mě takhle trpět dál. Po nekonečné chvíli ticha se objevil Shoyo, jen vypadal jinak...a nebyl tam sám. Klečel na kolenou vedle mě a brečel mi do trička. Pak se naklonil a políbil mě. Jen tak lehce, ale udělal to. Byl jsem zmatený, jelikož v ten moment mě rozbrněly rty a já nevěděl jestli je to realita, nebo jen krutá fantazie.  ,,Hinato..." Zamumlal jsem a pak jsem se rozkašlal. Byl to ale jiný kašel než kdykoliv jindy, tohle bolelo jinak...

Nedus se (kagehina) ✔Kde žijí příběhy. Začni objevovat