Nedus se (kagehina) ✔

1.

Konec tréningu se blížil a já si užíval poslední možnost nahrávek od Sugawary. Dneska totiž Kageyama nedorazil do školy, tudíž ani na trénink. Nevím proč, prostě mi napsal že nejde. Sugawarovo nahrávky jsou skvělé, nikdo z týmu nemá problém je uhrát, ale Kageyama je... No, prostě jsem na něj zvyklý. Jsem rád že jsme přátelé, teď se směju nad tím jak jsme se dříve furt hádali... Teda, teď taky, ale už je to v pohodě. ,,Shoyo!" Zavolal na mě Nishinoya a já se s úsměvem otočil. ,,Jdeme dneska s Asahim na pizzu, měl jít Tanaka, ale něco mu do toho vlezlo. Nechceš se přidat ?" ,,Ne, díky. Ještě chvíli zůstanu a potrénuju." ,,No tak na to zapomeň." Řekl přísně trenér a já se na něj podíval štěněcíma očima. Všiml jsem si jak s sebou škubnul... Však já na něm najdu nějaký slabý bod... ,,Ne, zítra jedeme na víkend pryč a musíte přijít včas. Hinato, od tebe budu potřebovat aby si zašel za Kageyamou. Nechal si tu včera dres." ,,Ale proč zrovna já." Zakňučel jsem a na to jsem dostal pohlavek od Daichiho.  ,,Je to snad tvůj parťák ne ? Když jsi byl nomocný ty, chodil za tebou každý den kvůli úkolům." ,,Hmm... Zajdu tam." Zabručel jsem a pak jsem se i se zbytkem posadil, aby nám mohl trenér ještě něco říct ohledně zítřka.

Když bylo uklizeno a všichni jsme opustili tělocvičnu, nasedl jsem na kolo. Vyjel jsem opačným směrem než normálně. Cesta ke Kagemu domů byla rozhodně kratší a méně do kopce.  Nebe se začalo zatahovat a vítr pomalu, ale jistě nabíral na intenzitě. Posledních několik metrů jsem si trochu máknul. Rychle jsem zabrzdil před jeho domem a zazvonil jsem. Po chvíli vykoukl můj černovlasý kamarád. Vypadal hrozně. Rozcuchané vlasy v obličeji, tvář měl pobledlou a kruhy pod očima o sobě také dobře dávaly  vědět. ,,Ahoj..."

Celý den je mi na nic... Vlastně je mi na nic celý týden, ale dnešek už se nedal vydržet. V noci jsem skoro nespal a nemohl jsem ho dostat z hlavy. Hinata Shoyo - můj nejlepší kamarád, do kterého jsem se ... Zamiloval. Došlo mi to asi před týdnem, když jsme spolu šli domů. Od té doby je to jen a jen horší. Začalo se mi blbě dýchat a v jeho přítomnosti mi bylo dobře, ale hrozně zároveň. Jenže během posledních pár dní jsem začal vykašlávat okvětní lístky v barvách plamenů. Něco jsem si o tom hledal a to co jsem našel se mi vůbec nelíbí.

Hanahaki disease je "nemoc" z neopětované lásky. Může mi někdo říct proč něco takového existuje ?! Dočetl jsem se že pokud se láska do určité doby neopětuje, může na to ten člověk zemřít. No není to paráda ? Celý den ležím v posteli, snažím se neudusit květy a přemýšlet taky nad něčím jiným než je mrňavý zrzeček z Karasuna. Rodiče jsou, a taky ještě nějakou dobu budou, pryč. Na jednu stranu je to dobře, protože si nedokážu představit že by něco takového viděli. A říct jim že jsem zabouchnutý do kluka ? No to už vůbec. Během ležení v mé postýlce mě vyrušil zvonek. Netušil jsem kdo by to mohl být, takže jsem se unaveně rozešel ke dveřím. Když jsem otevřel, srdce se mi splašilo. Stál tam on, ten který může za všechno co se mi teď děje. ,,Boke ? Co tu chceš ?" Odsekl jsem a hned pak jsem si odkašlal, ne... Teď ne...