Vzpomínáš? [Snarry] ✓

23. kapitola: Nechtěná překvapení

Ploužil jsem se potemnělými chodbami hradu a v duchu si přehrával rozhovor, který jsem před necelou hodinou vedl s Dracem Malfoyem. Cítil jsem se znepokojený zjištěním, že nás se Snapem v minulosti přistihl při vzájemném osahávání v jedné z učeben. Upřímně se mi tato informace příliš nezamlouvala, byť již dávno vím, že jsem s profesorem Snapem udržoval nejen milostný, ale i intimní vztah.

Otřásl jsem se při představě, která se mi zrodila v hlavě a pokoušel se ji zahnat. Severus je milý, vypadá to, že mu na mě záleží a nechce mi ublížit, avšak nejsem si jistý, zda má vztah s ním budoucnost.

Zklamaně jsem zabočil za roh a dostal chuť si nafackovat. Proč jen jsem nesouhlasil s tréninkem famfrpálu s Andrewem a ostatními? Mohl jsem teď létat po hřišti na koštěti a těmito úvahami se nezaobírat.

---

Pohled Severuse:

Kdy jsem omdlel? Před minutou? Nebo snad před hodinou? Kam se pohnu, stavy bezvědomí se hnou se mnou a já již nemám žádný dokrvovací a bolesti tlumící lektvar. Sám je připravit nedokáži při stavu, v kterém se nacházím a pomoc nepřichází. Kde je? Kam se poděl Harry, když ho nejvíce potřebuji? Ale ano, já potřebuji jeho pomoc, ale on o tu mou nestojí. Nebyl to právě on, kdo mě před pár dny přesvědčoval, ať zůstanu naživu?

S těžkostí jsem vstal ze země, posadil se do křesla a rukou se natáhl pro deku. Sklepení bylo promrzlé od toho, jak se zde celý den netopilo, ale to nemohu přednostně řešit. Bolesti přetrvávají a to poslední, co jsem v tuto chvíli hodlal dělat, bylo zatápění v krbu.

Obvazy prosakovaly krví, ale to jsem prakticky nezvládal vnímat. Stavy únavy mísené s kómaty mě navštěvovaly čím dál častěji a čím více jsem se přemáhal pohnout se ke krbu a přenést se Letaxem na ošetřovnu, tím hůře mi bylo.

Pán Zla se postaral o mé naprosté odříznutí od okolního světa. Co jiného od toho slizkého hada očekávat? Několik dní o sobě nedalo Znamení zla vědět, ale jakmile jsem se ocitl na delší dobu sám, Voldemort nepromarnil jedinou vteřinu, aby mi mohl způsobit co největší bolesti a pohmožděniny.

Vyrušilo mě zaklepání na dveře a jelikož jsem stěží zvládl zvednout hlavu, jednoduchým dále jsem hosta pozval dovnitř. Zadoufal jsem, že se mi dostane pomoci a nezvaný host mě odvede na ošetřovnu, avšak když se dveře otevřely a odhalily profesora Lektvarů, neslyšně jsem si povzdechl.

„Dobré odpoledne, pane řediteli. Mám pro vás výpisy lektvarů, které jsem se studenty probíral tento týden." Němě jsem kývl a ukázal mu, ať je položí na stůl.

„Děkuji, myslím, že už vás nepotřebuji kontrolovat. Příště nemusíte žádné výpisy nosit." Timothy kývl na souhlas a zvláštně se po mě ohlédl, prohlížeje si můj zmožený obličej. Skvělé. Tento kouzelník je zaručeně tím posledním, kterého jsem měl chuť žádat o pomoc.

„Omlouvám se. Vyrušil jsem vás? Zdáte se mi poněkud bledý." Přivřel jsem oči. Cítil jsem, jak na mě jde další stav bezvědomí. „Co je vám?" jeho hlas zněl starostlivě a možná to mě donutilo zvednout k němu bolestí přivřené oči.

„Potřebuji,..." odhrnul jsem deku ze své ruky a Timothy vykulil oči, když zahlédl krev, která si hledala cestu skrze obvazy.

„Máte lektvary proti bolesti?" zavrtěl jsem na jeho otázku okamžitě hlavou. „A dokrvo-..."

„Vypotřeboval jsem vše ze svých zásob. Měl jsem v plánu připravit nové, ale přepadly mě tyto obtíže." Dokázal jsem ze sebe vyloudit a pokusil se postavit. Naneštěstí mě nohy neunesly a nebýt profesora Barrowa, nejspíše bych se už válel po promrzlé podlaze.