Vzpomínáš? [Snarry] ✓

50. kapitola: Zrádce v našich kruzích

„Promiň Malfoyi, ale teď vážně nemám čas." Zavolal jsem na blonďáka, který mě odchytil na chodbě a zřejmě si se mnou toužil o něčem důležitém pohovořit. Alespoň to jsem si myslel, jelikož aristokrat většinou vyžadoval mou pozornost pouze v krajní nutnosti.

„Je to důležité."

„Později." Omluvně jsem na něj mávl a nechal ho stát u zdi, zatímco jsem se rychlým krokem vydal na pozemky školy. Sarah s Ivailem už zde také čekali a netrpělivě přešlapovali z místa na místo.

„Harry," zvolala Sarah a přešla ke mně. Ivailo po nás loupl očima a pokýval mým směrem hlavou na znamení pozdravu.

„Andrew tu ještě není?" zeptal jsem se napřímo.

„Ne, mají zpoždění. Snad se po cestě něco nestalo." Zavrtěl jsem hlavou a poškrábal se rádoby lhostejně po tváři, přestože jsem v srdci pociťoval neskutečný strach. Pro našeho kamaráda se měl totiž ke Svatému Mungovi přemístit Severus s profesorkou McGonagallovou.

„Neboj, třeba jen chyba přenášedla –" chtěl jsem ji uklidnit.

„Snad to tak bude."

„Co tvá sestra? Jak se má?" pokusil jsem se odlehčit napjatou situaci.

„Dobře, má teď s profesorem Jonesem dvě hodiny Obrany. Je v ní fakt dobrá – snad ji nebude muset v nejbližší době použít." Povzdechla si a sedla si na prochladlou zídku pokrytou nánosem špíny a zaneseného prachu.

„Počkej, na –" svlékl jsem ze sebe hábit a podal jí ho. „Nastydneš."

„Seš jako moje máma." Usmála se, ale hábit si ode mě převzala, vsoukávajíc si ho pod zadek. „Je něco nového s Evanem a Barrowem?"

„Ne, nikdo je neviděl od jejich útěku z Bradavic. Pastorek vyhlásil pátrání, fotografie jsou i v Denním Věštci, visí v Gringottově bance nebo na nádraží v Prasinkách, ale zatím nic. Voldemort –" Ivailo při mužově označení nadskočil hrůzou. „se nejspíš postaral o jejich ukrytí. Nebo je rovnou zabil za zpackaný úkol, každopádně předpokládám, že je už neuvidíme."

„Je to –" nadechla se Sarah posmutněle, ale vmžiku se její výraz v obličeji roztáhl do širokého úsměvu. „Andrew! Andrew je zpátky!" seskočila ze zdiva a rozeběhla se k bráně, která oddělovala pozemky od dlouhého mostu, po kterém právě šly tři postavy. I já jsem zbystřil a úlevně si oddechl – měl jsem o Severuse starost.

Dívka po svém kamarádovi ihned skočila a ten ji nazpět objal. Já s Ivailem jsme k nim pomalu přešli, přičemž jsme minuli dva profesory, kteří postávali kousek od objímající se dvojice. Kývl jsem na ředitele a pousmál se – dále jsem mu však nevěnoval přílišný zájem a raději se přidal do vítacího kroužku, který se postupně rozrostl o mě a mlčenlivého Ivaila Jordana.

---

„Proč jsi se mnou chtěl mluvit o samotě? Něco se stalo?" optal jsem se hnědovlasého mrzimorského studenta, který vedle mě zatrpkle pochodoval směrem k famfrpálovému hřišti.

Překvapilo mě, když nechtěl jít na večeři a dále si povídat s Ivailem a Sarah – místo toho si vybral mou společnost. Okolní prostředí bylo tiché – žádný student se nepotuloval kolem a raději večeřel ve Velké síni.

„Chtěl jsem uniknout všemu tomu shonu. Bylo hezké, jak mě odpoledne Snape přivítal zpět v Bradavicích, ale od té doby jsem neměl možnost být chvíli sám. Každý si se mnou chce najednou povídat a utěšovat mě."