Vzpomínáš? [Snarry] ✓

65. kapitola: Magie Spojených duší

„Malfoyi," blonďák zpomalil své kroky a ohlédl se dozadu, kde zahlédl mě, jak k němu dobíhám.

„Co chceš, Pottere?" zavrčel nevrle – srovnal jsem s ním rychlost chůze.

„Tenkrát v knihovně jsi na mě naléhal, že znám způsob, jak smrtijedům odstranit Znamení zla – nejspíš jsem na to přišel." Draco se zarazil a úplně zastavil. „Raddlův deník –" vytáhl jsem z kapsy zmenšený černý zápisník a kouzlem ho zvětšil do jeho pravé velikosti. Otevřel jsem jej a listoval mezi poničenými stránkami, jež byly uprostřed proťany baziliščím zubem, až jsem nalezl, co jsem toužil najít.

Malfoy polkl a pohled sklonil k deníku, v němž byly načmárané podivné znaky, kterým blonďák neměl šanci rozumět, jelikož text byl psán hadím jazykem. Já jsem kupodivu s Voldemortovým pádem tuto schopnost neztratil, jak bych dříve předpokládal, naopak mi znalost hadího jazyka zůstala jako jedna z mála věcí po Temném pánovi, včetně vybledlé jizvy a chmurných vzpomínek.

„Vyhrň si rukáv." Požádal jsem ho a on tak bez zaváhání učinil, odkrývaje tak vybledlé Znamení. Připravil jsem si do ruky hůlku a přiložil její hrot k lebce, jež se klikatila na mladíkově levém předloktí. Magickou formuli, jež jsem do této doby neznal, jsem si několikrát v duchu přečetl, abych měl jistotu, že nevyslovím špatně jediné slůvko – důsledky by mohly být katastrofické.

„Séééh, svéé sáháá –" pronášel jsem syčivě. „Sóóó ahsss sééé." Oddálil jsem hůlku a popadl Malfoye za paži, sledujíc, jak Znamení zla stále více a více bledne, až se úplně vytratilo a vpilo se do neposkvrněné pokožky. Blonďák šokovaně zalapal po dechu, načež zajásal jako malý kluk – téměř nemalfoyovsky povyskočil do vzduchu s rukama nad hlavou, výskaje z plných plic.

„Pottere," nadechl se. „děkuju. Už jsem ani nedoufal, že se Znamení někdy dokážu zbavit." Přikývl jsem a zandal si hůlku do kapsy u hábitu.

„Jsem rád, že jsem ti mohl pomoci. Už si vzpomínám na vše ze svého minulého života – z doby před tím, než mi Severus vymazal paměť." Podotkl jsem. „Vím, cos pro nás udělal a nikdy ti to nezapomenu. Přišlo ti oznámení?" Draco pozvedl obočí v otázce.

„Oznámení čeho?" nerozuměl.

„Se Severusem se dnes bereme." Blonďák vytřeštil oči a plácl se dlaní do čela.

„Sakra – poslední dobou mi chodí hodně dopisů. Viděl jsem nějakou slavnostní obálku včera na stole, ale ještě jsem se nedostal k jejímu otevření. Myslel jsem, že matka naplánovala jakousi obdobu oslavy poté, co Pán Zla zmizel." Uchechtl jsem se. „To asi znamená, že budeme příbuzní, Pottere." Nadhodil.

„To asi jo." Uchechtl jsem se, načež mě blonďák napodobil. „Přijdeš? Obřad se koná ve tři hodiny v Prasinkách v kostele." Draco přikývl.

„Jistě, že přijdu – Severus je můj kmotr. Nemůžu přijít o takovou událost – zvlášť když si bere takové pako jako jsi ty." Zasmál jsem se – po Luciusově smrti se i Dracův postoj vůči mě o dost zlepšil a já byl víceméně rád, protože už neměl potřebu se k ostatním chovat jako nabubřelý blbeček.

---

„Uf, tak jo – vlasy, trochu ti upravíme rukávy a límeček. A co ta kravata?" Hermiona se ujala role vizážistky, za což jsem jí byl zprvu vděčný, nicméně nyní se zdálo, že na mém zevnějšku nachází stále nějaké nedokonalosti. „Dobré, to vypadá dobře. Stoupni si k zrcadlu a řekni mi, jak se v tom cítíš." Poslechl jsem ji, vstal ze židle a přešel k zrcadlu, které sahalo od země do výšky téměř dvou metrů.