Vzpomínáš? [Snarry] ✓

7. kapitola: Pravda, která člověka zničí

„Musíme si promluvit Harry." Řekl Snape. Má příčetnost byla na krajíčku. Chtělo se mi křičet, co to má znamenat, chtělo se mi plakat a z plic dostat všechen kyslík. „Na chvíli, kdys mě našel zakrváceného, pokousaného a polomrtvého si pamatuješ?" přimhouřil jsem oči, nechtěl jsem říkat vůbec nic. Bylo mi špatně z celé téhle situace.

„Dal jsem ti slzy, abys je odnesl k myslánce. Chtěl jsem, aby ses dozvěděl pravdu o mě a o tvé matce. O Jamesovi, Pobertech a o všech. O věštbě, která byla pronesena, kdes měl přijít o život a o tom, jak jsem tebe i tvé přátele chránil, když Brumbál nemohl. Nebo to ten starý bláhový blázen hodil celé na mě, aby měl sám čas řešit jiné záležitosti." Těžce se mi dýchalo – v mysli se mi hromadila jediná myšlenka na to, že každou vteřinou se zhroutím k zemi a omdlím.

Snape klečel na jednom koleni vedle mého křesla a díval se na mě s pohledem, jaký jsem u něj nikdy dřív neviděl – starostlivým. Snape a starostlivý? Co se stalo? Už jsou Vánoce? Mám narozeniny? Zbláznil se celý svět a obrátil se proti mně?

„Ve vzpomínkách, které jsi viděl v myslánce se ukázala i jedna, která omylem proklouzla skrze mou mysl. Nevyčítám si to, díky tomu jsi teď tady a ptáš se mě na otázky, které jsou sice nepříjemné jak pro tebe, tak pro mě, ale jsou nezbytné." Otřásl jsem se a složil si ruce do klína, odmítal jsem zvednout hlavu a podívat se na něj. Neměl jsem v plánu dělat vůbec nic, pouze poslouchat a vstřebávat jeho slova. „Ve skutečnosti..." pokračoval, ale to už se pokusil sevřít mou dlaň. Škubl jsem sebou. „... jsem ti ze vzpomínek vymazal mnohem, ale mnohem víc než polibek. Brumbál o tom věděl." Zaposlouchal jsem se. Brumbál?

„Když jsi dosáhl šestnácti let, všechno se pomíchalo. Nastoupil jsi do šestého ročníku a na žádost Brumbála se začal přátelit s Křiklanem. Hodiny Nitrobrany jsme obnovily a tys ke mně chodil častěji a častěji, učil ses ovládat svou mysl, uzamknout svůj mozek a své myšlenky..." v očích mě podivně zaštípalo, až mě to donutilo si sejmout z obličeje brýle.

„Na těch hodinách se z nás stali něco jako přátelé. I to jsem ti vymazal z paměti, myslel jsem, že to tak bude nejlepší. Zvyknul jsem si na tvou přítomnost, na tvé přihlouplé poznámky a chybné názory, na tvou tvrdohlavost a všetečnost. Dokonce i na to, že jsi věčně žvanil o famfrpálu a o panu Weasleym, který se měl stát, pokud se nemýlím brankářem." Bude ještě někdy něco dávat smysl?

„Těšil ses na hodiny se mnou. Vždycky ses vracel do sklepení plný elánu. Někdy jsme místo Legilimens zkoušeli i jiná kouzla, nebo vůbec nekouzlili a já tě doučoval Lektvary. Později jsme zjistili, že ti byla přidělena moje učebnice a společně jsme v ní listovali. Vysvětloval jsem ti některé své poznatky. Občas jsme chodili i do mých komnat a jen tak hráli šachy, četli v té učebnici, mluvili o nejrůznějších věcech." Snape vedle mě celý zářil, zato já byl čím dál více zelený. Pocit na zvracení nezmizel ani, když se rozhodl muž opět pokračovat ve svém vyprávění.

„Stal jsem se tvým přítelem, když tví kamarádi nerozuměli tvým názorům a postupně jsi na mě získal jiný názor. Říkal jsi o mých sarkastických poznámkách, že jsou vtipnější než Georgeovy vybuchující sladkosti. Získával sis ke mně důvěru. Brumbál to věděl, však víš, jak to někdy vypadalo, že má třetí oko, kterým vidí všechno." Pět minut a padám odsud!

„Nicméně se časem náš vztah začal měnit. Možná k tomu přispěla i smrt Albuse. Řekl jsem ti, proč jsem to udělal, a i když jsi to zpočátku nechápal, nakonec jsi mě přestal za jeho smrt obviňovat.

Pomáhal jsi mi, když mě Temný pán volal, držel jsi mé Znamení zla v klidu, když nebylo jisté, co se mnou bude." Snape se znovu pokusil vzít mou ruku do své, ale tentokrát jsem jen bez reakce seděl a koukal na své boty. Teplá dlaň překryla tu mou – bylo to jako ukolébavka, jako přikrývka, neviditelný plášť, který mě měl skrýt před celým světem.

„Víš Harry, nebudu ti říkat všechno. Zbytek si jistě domyslíš. Dodám ale ještě, že prsten, který máš nyní v dlani..." stiskl jsem ho. „je tvůj. Před válkou, ještě, než začalo obléhání jsem tě..." polkl jsem. Ne, ne, tohle není pravda! „požádal o ruku." Pouhá sebelítost? To ani za nic, tohle budu rozdýchávat hodně dlouho. „Řekl jsi mi ano, Harry. Jsme zasnoubení, ne ženatí, nemusíš mít strach." Tak to fakt díky, to je rozhodně uklidňující zjištění.

Muž v černém mi zmáčkl dlaň a druhou rukou k sobě zvedl můj obličej, u kterého jsem až teď pocítil, jak moc je uslzený. „Když mě k sobě začal Temný pán volat stále častěji, bylo mi jasné, že nebezpečí, které ti hrozí, je maximální. Proto jsem ti vymazal paměť, nechtěl jsem, aby sis na mě pamatoval. Měl jsi o mě strach, nechtěl jsi mě pouštět na žádná smrtijedská setkání, nechtěl jsi, abych chodil za... Temným pánem. Bál ses o mě. Bylo to to nejhorší, co jsem mohl udělat, uvědomil jsem si to ale pozdě a teď už to nejde nijak vrátit." Otřel mi slzy z očí. Rty se mi zkroutily, jak jsem se snažil nevzlykat a nedat najevo slabost.

„Mrzí mě to." Mimovolně mi z úst unikl slabý, přesto patrný zvuk naznačující přicházející záchvat emocionálního krachu. „Mrzí mě to, tak moc." Objal mě. Zatlačil jsem na jeho hrudník, abych ho donutil se odtáhnout; on mě ale stejně stále držel a odmítal se ode mě odlepit.

„P-p-..." –usťte.

„Ne Harry, to neudělám a ty to podvědomě víš." Celé jeho tělo hřálo a sálalo teplem, které mi do kůže vysílalo ničivé výbuchy krásných, hřejivých pocitů – zároveň jsem se však toužil dostat od něj co nejdál. „Klidně ti ukážu vzpomínky v myslánce, ukážu ti komnaty, které jsou neporušené a jsou tam tvé věci, ukážu ti všechno, co ti pomůže se rozpomenout. Nebo ne rozpomenout, ale alespoň pochopit a uvěřit." Zaťal jsem prsty do jeho pláště a silou ho od sebe odstrčil. Síla, kterou jsem během jeho řečnění ztratil, se navrátila – vzteklá, neovladatelná a prudká jako bouřkové blesky. „Harry..." dotknul se mě znovu – odstrčil jsem ho.

„Nechte mě!!" vykřikl jsem hystericky a šokovaně. „C-co si ksakru myslíte, že vám na tohle řeknu?! Není to pravda! Nic z toho, co říkáte, se nestalo! Nenávidím vás, pořád, to se nezměnilo a ani se to nezmění!"

„Harry, prosím..."

„Hrajete to opravdu skvěle, dokonce i prosíte! To bych od Velikého Severuse Snapea nečekal! Lžete, bůhví, co se vlastně stalo! Vzpomínky jste si mohl pozměnit!"

„Proč bych to asi dělal?!" vykřikl neovladatelně Snape a postavil se. „Myslíš, že bych ti vymazal paměť, kdybych měl jinou možnost? Byla to jediná šance, jak ochránit tebe." Zavrčel jsem jako vzteklé zvíře a nechal tváře, ať naberou rudý odstín – nefalšovaný důkaz mé naštvanosti. „Jak ti mám dokázat, že vše, co jsem ti řekl je pravda? Tak se mnou pojď do komnat a já ti ukážu..."

„Ne!" vstal jsem. „Nechci vidět vůbec nic! Nechte mě být, nechci s vámi mít vůbec nic společného!" praštil jsem s prstenem o stůl a měl se k odchodu, když vtom mě za zápěstí chytila silná ruka, která si mě přitáhla k sobě. Zničehonic jsem byl nalepený na Snapeovi, který mě tisknul ke svému tělu a ruce nechával u mého pasu opřené o stěnu, abych nemohl nikam utéct.

„Nechte mě na pokoji." Byl jsem v háji. Po tvářích mi opět tekly potůčky slz, které vyjadřovaly, jak moc jsem se cítil bezmocný a zranitelný. Snape nade mnou stál jako předzvěst něčeho špatného, jako hladový pes, který už měsíc neměl kus masa. „Prosím." Dodal jsem a zavřel oči. Jediné, co jsem si přál, bylo, abych se vrátil na svou kolej, abych sem vůbec nepřišel, abych se nedozvěděl, co mi chtěl Snape říct...

„Nemáš se mě proč bát. Harry,..." zvedl k sobě mou bradu a donutil mě se na něj podívat. „miluju tě." Řekl. Zamrazení proběhlo celým mým tělem, když se na mě ještě víc přitiskl a přivřel oči v očekávání, že vyjdu vstříc jeho ústům a políbíme se. Uhnul jsem a nastavil mu tvář.

„P-pusťte mě." Zafňukal jsem. Snape chvíli čekal a poté mě opatrně nechal projít.

„Harry..."

„Neříkejte mi tak!" na milisekundu jsem se zahleděl do jeho zesmutnělé tváře, než jsem otevřel dveře a zmizel v chodbě. Potřeboval jsem dlouze přemýšlet. Utéct před tím vším někam do klidu a ticha... utéct pryč.

---

Ahojky lidičky, tak co? Jste překvapení? :)♥