Vzpomínáš? [Snarry] ✓

11. kapitola: Komnaty

Po Snapeově svolení jsem zatlačil na dveře ložnice a nakoukl očkem dovnitř. Obrovská postel přímo vybízela, aby si do ní člověk lehnul a rozvalil se v jejích sametových pokrývkách. Šouravě jsem odťapkal k dalším dveřím, které byly v místnosti po pravé straně, a zjistil, že se za nimi nachází prostorná koupelna s velkou vanou a menším sprchovým koutem.

Opřel jsem se zaujatě o umyvadlo a zahleděl se na svůj odraz v zrcadle, kde jsem k mému překvapení zahlédl Snapea, jak za mnou stojí a usmívá se. Otočil jsem se a pozvedl v otázce obočí, jelikož na místě, kde měl muž stát, nebyl ani stín. Opět jsem se podíval do zrcadla a mírně nadskočil, když v něm mužův odraz přetrvával.

„Pamatuješ si na zrcadlo z Erisedu?" ozval se za mnou hrubý hlas.

„Ano. Jak bych na něj mohl zapomenout." Přiznal jsem. „Bylo u toho, když jsem se poprvé utkal s Voldemortem." Dotkl jsem se pokusně skla. Nyní tu místo jednoho Snapea stáli dva a oba se na mě se zaujetím dívali. Prohlíželi si mě. Skenovali mě. Dělalo mi nemalé problémy rozlišit, jaký z nich je ten opravdový. Jeden z nich se tvářil podmračeně, koukal na mě s neskrývanou opovržlivostí, zatímco oči druhého muže byly svítivé, plné černých jiskřiček a po jeho rtech přebíhal jemný úsměšek.

Ucítil jsem na ramenou tlak. Nyní jsem moc dobře věděl, jaký muž byl ten pravý Snape. „Brumbál ho nechal z Bradavic odvést." Řekl a hleděl se mnou na odraz. „Když jsem byl jednou u Prasečí hlavy, našel jsem tam kouzelníka, který prodával střep z přesně toho zrcadla a koupil si ho od něj. Nikdy jsem se Albuse nezeptal, komu ho skutečně dal, nicméně odraz z něj mi pomohl pochopit, co k tobě cítím." Dlouhovlasý mě pohladil po krku a sledoval, jak mi na tom místě naskakuje husí kůže. „Řekl ti Brumbál, co znamená, když v tom zrcadle něco vidíš?" Harry zavzpomínal. V prvním ročníku viděl rodiče...

„Ukazuje nám to,..." lámal jsem si hlavu. Neukazuje nám ani víc, ani míň, než nejhlubší a nejusilovnější tužby našeho srdce. „co chce naše srdce..." šeptl jsem poslední slova, jako bych si přál, aby z mých rtů vůbec nevzešla. Pokud tomu bylo tak, znamenalo to, že Snapeův odraz stojící vedle něj ukazoval zcela jasnou cestu, kterou jde jeho srdce? „Co tam vidíte vy?" optal jsem se ostýchavě. Severus ode mě poodstoupil a já se na něj pomalu otočil.

„Tebe." Řekl jednoduše. Nechtěl jsem přiznat, že i já Snapea v zrcadle vidím, nicméně mi bylo jasné, že on to určitě ví. Neptal se mě. Muselo mu to být jasné. „Pojď, něco ti ukážu." Nastavil mi Severus ruku a já ho za ni ostýchavě popadl. Něco ve mně radostí plesalo a něco krutě popíralo, co se zdála být pravda. „Nemohl jsem ti ho vrátit, dokud jsem ti všechno neřekl." Přiznal a otevřel jednu z tmavě vyhlížejících skříní. Nahlédl jsem dovnitř a neodolal úsměvu – mé koště tam leželo opřené o jednu ze stěn. Bylo naštěstí v pořádku.

„Mohl jste ho nechat třeba u přístěnku na košťata." Navrhl jsem překvapeně.

„Mohl,..." zničehonic mě dvě silné paže otočily směrem k tváři černovlasého muže. „ale to bychom tu dnes nestáli v našem obýváku a nedívali se společně do naší skříně." Nadhodil s úšklebkem Snape a já se pousmál.

„Naše." Zopakoval jsem a zamyslel se. Náš obývací pokoj, naše ložnice, naše společné vzpomínky zachycené na plátnech obrazů. „Proč jste mě nevyhledal hned po Voldemortově pádu? Proč jste čekal na chvíli, kdy mi všechno řeknete do doby, než zase nastoupím do školy? Mohl jste mě kontaktovat po válce, když nebezpečí pominulo."

„To nebylo tak jednoduché." Oči černé jako uhlíky ztmavly o další odstín a lektvaristův výraz se z úšklebku přeměnil na zesmušilý, až nezvykle pobledlý.

„Proč ne?" podivil jsem se a bez zaváhání chytil Snapea za ruce, aniž bych si v hlavě přehrál, že je to špatně.

„Slečna Weasleyová." Řekl jednoduše, ale já nerozuměl. „Dal ses s ní dohromady těsně potom, co jsem ti vymazal paměť. Zničilo mě to. Slíbil jsem si, že tě nechám na pokoji, abys mohl být šťastný, ale o letních prázdninách jsem potkal na Příčné ulici paní Moly Weasleyovou, která mi řekla, že už spolu od konce války nejste. Jakmile jsem zjistil tohle, zařekl jsem se, že jestli nastoupíš zpátky do Bradavic, vyhledám tě a řeknu ti vše. A to se také stalo." Vysvětlil mi a opatrně mi stiskl ruce, které držel ve svých dlaních. Oba jsme se na ně zadívali a zůstali bezvýrazně stát na místě.

Jeho prsty byly dlouhé, hbité a štíhlé, pečlivě vycvičené přebíráním nejrůznějších ingrediencí do lektvarů a jeho dlaně velké, přitom jemné. Vydržel bych se dívat hodiny, jak jimi nasekává přísady, jak úhledně píše své jméno pod známku z Lektvarů. Fascinovaně jsem je hladil a přemýšlel, zda dokáží být stejně jemné i v jiných situacích.

Netušil jsem, nad čím přemýšlí Snape, ale jistě to musela být nějaká pěkná vzpomínka, kterou jsem si já ale nemohl pamatovat. Podivně lehce se usmíval, a přitom se díval na naše spojené ruce.

S Ginny to nemělo budoucnost. Zkusil jsem to, ale mé preference se bohužel začaly ubírat jiným směrem. O tom, že jsem gay, jsem věděl už dříve, jak jsem již řekl, ale Ginny byla tak okouzlující, že jsem toužil s ní vztah alespoň vyzkoušet.

„Kéž byste mi nikdy nevymazal vzpomínky. Všechno mohlo být o dost jednodušší." Už jsem se ani sám před sebou neutěšoval představou, že by to mohl být všechno jen jeden velký výmysl – už nebylo pochyb o tom, že to, co muž naproti mně říká, je pravda.

„Věř mi Harry, určitě bych zemřel, kdybych ti vzpomínky nevymazal. Nehledě na to, že ty bys byl tak paličatý a snažil se mě zachraňovat. Bylo to nezbytné." Souhlasně jsem pokýval hlavou. „Abych byl upřímný, myslel jsem, že po tom, co mě Nagini kousnul, musím zákonitě umřít, proto jsem ti také dal vzpomínky alespoň na Lily a na vše, co mi Brumbál řekl před svou smrtí. Jenže já přežil a v tom zápalu emocí, že tě ztratím, že umírám, mi unikla jedna malá vzpomínka, díky které jsme vlastně nadhodily téma na společnou řeč. Nelituji toho. Kéž by okolnosti byly příznivější." Zvedl ke mně svůj rozčarovaný pohled a já se zahleděl do jeho zorniček.

Pravda, v obličeji to nebyl největší krasavec, ale duši měl čistou a upřímnou. Nikdy bych si nemyslel, že o Snapeovi budu přemýšlet takto, ale v minulosti se jistě událo něco, co nás oba donutilo propadnout lásce. V dobách temna každý potřebuje člověka, který ho bude milovat. Bez lásky je totiž prohraná každá válka, jak by jistě řekl i sám velký Albus Brumbál.

„Měl bys jít. Brzy začne odpolední vyučování." Řekl a pustil mé ruce.

„Ano, máte pravdu." Kývl jsem a došel si pro tašku položenou vedle křesla. „Chtěl bych... vám poděkovat." Pousmál jsem se a opět k němu přešel o pár kroků dopředu. Stál stále na stejném místě a provrtával očima zavřené dveře, jako by přemýšlel, zda má ještě něco udělat před tím, než odejdu.

„Ne. To já bych měl poděkovat tobě. Za druhou šanci." Srdce mi vynechalo několik úderů, když jsem zpozoroval, k čemu se schyluje. Černě oděný muž se ke mně sklonil, čekaje, jestli se odhodlám udělat ten poslední jediný krok kupředu. Já místo toho však ustoupil o krůček dozadu a nervózně si olízl suché rty. Na tohle jsem nebyl ani v nejmenším připravený. Znát pravdu je jedna věc, ale druhá je skutečně jednat. „Přijdeš zítra?" zněla jeho otázka poté, co viděl, že nemám v plánu nic podniknout.

„A-ano. Po odpoledním vyučování?" Snape se zamyslel.

„Mám ještě nějakou práci. Co takhle, kdybys přišel raději kolem šesté večer? Postavím na čaj." Nervozita ze mě trochu opadla, když jsem viděl v tváři černovlasého naprostý klid.

„Dobře." Poškrábal jsem se na zátylku a přešel šouravě ke dveřím. „Na shledanou pane."

„Severusi..." opravil mě a já se na něj ještě jednou otočil čelem. „Říkej mi Severusi, když budeme sami." Polkl jsem, ale přikývl.

„Tak jo. Tak... Severusi." Severusi...