Vzpomínáš? [Snarry] ✓

28. kapitola: Odvážní

„Tak mluv."  Vyzval jsem ho a upil ze svého šálku hřejivý doušek čaje. Severus přehodil nohu přes nohu a strnule se pokusil narovnat jako podle pravítka. „Nehraj na mě tohle divadlo. Máš bolesti. Poznám to." Dlouhovlasý si povzdechl.

„Ano." Souhlasil. „To je také důvod, proč jsem se včera nemohl účastnit zasedání Fénixova řádu." Položil jsem šálek zpět na stůl a otřel si zamlžené brýle do cípu od hábitu. „Jeho pokusy mě pokořit, se stupňují." Starostlivě jsem se na něj zahleděl.

„Myslel jsem, že..." odmlčel jsem se.

„Že jsem s panem Barrowem?" neodpověděl jsem, ale způsob, jakým jsem sevřel šálek v dlani, mluvil za vše. „Nebudu ti lhát. Byl tu a pomohl mi připravit několik důležitých lektvarů. Ze všech kouzelníků, kteří mi mohli alespoň trochu ulevit od bolesti, je bohužel Barrow jediný alespoň trochu zručný." Polkl jsem a odložil šálek na stůl.

„Nepopíráš to?"

„Nepopírám, že tu byl. Popírám, že bych s ním cokoli měl." Sklopil jsem pohled k podlaze a nervózně si skousl spodní ret, doufaje, že na Severuse nezačnu znovu křičet. Viděl jsem je, tak proč mi lže? Líbali se, neustále spolu tráví čas – není možné, že by mezi nimi existoval pouze pracovní vztah.

„Harry, já se o Barrowovi nechci hádat. Ten člověk je mi po všech stránkách ukradený. Je to jen další egoistický pitomec, který se chlubí svými znalostmi a vypráví nejrůznější pohádky, kterým se nedá věřit. V mnohém se podobá Lockhartovi a opravdu si myslíš, že bych mohl mít cokoli společného s člověkem, který je v čemkoli podobný právě tomu nagelovanému tupci?"

S pokrčením ramen jsem se opřel do křesla. „Tráví s tebou až moc času. Jestli mezi vámi nic není, jak mi vysvětlíš ten polibek?" sledoval jsem, jak černovlasý muž zareaguje, ale výraz v jeho obličeji se zničehonic stal nečitelným. Profesor Snape, který si vždy uschovával své myšlenky před okolním světem, najednou zářil jako rozvinutý svitek popsaného pergamenu. Stačilo pouze nahlédnout.

„Polibek?"

„Polibek většinou znamená, že se k sobě dva lidé přiblíží a dotknou se ústy, víš?" Severus se zamračil a odložil šálek, který doposud držel v dlani, na stůl před sebe.

„Já velmi dobře vím, co je polibek. A ujišťuji tě, že za poslední tři roky jsi jediný, s kým jsem tuto praktiku provozoval." Obličej mi zesinal, ale stále jsem se držel posledních stébel své sebekontroly, abych neřekl něco, čeho bych mohl později litovat.

„Jenže já vás viděl. Nemusíš předstírat. Jsem ochoten to přejít, když mi odpřisáhneš, že to bylo naposledy, co v tvé blízkosti vidím profesora Barrowa."

„My jsme se nelíbali!" vyletěl černě oděný muž do stoje a nebezpečně se rozmáchl rukama. „Ksakru Harry, tohle bych ti nikdy neudělal!"

„Takže budeš zapírat..." pokrčil jsem rameny a s lehkým úsměvem vstal z křesla, šmátraje několik vteřin v kapse, abych našel předmět, který mi již tolikrát zamotal hlavu. „Myslel jsem, že bys to mezi námi chtěl ještě zachránit, ale pokud nemáš zájem, bude nejlepší, když se naše cesty rozejdou. Promiň Severusi, ale nemůžeš si se mnou takhle hrát. Ne teď. Ne v této době, kdy Voldemort znovu klepe na dveře a kouzelnický svět spoléhá, že ho zastavíme."

„Chceš říct, že ho zastavíš ty. Minule jsi skoro umřel ty blázne, já tě nepustím!" zastoupil mi cestu. Povzdechl jsem si a bez dalších slov položil zásnubní prsten na konferenční stolek. „Harry, tohle nedělej."

„Dej ho někomu, koho skutečně miluješ, protože já to nejsem." Obešel jsem pohovku a vydal se ke dveřím.

„Ne! Tohle ti nedovolím..." otočil jsem se za hlasem a všiml si, že Severus stojí v bojovém postoji a tasí hůlku. V další vteřině jsem zaslechl cvaknutí zámku, načež mi do nohou narazil jakýsi předmět a já spadl na přičarovanou židli. „Sedni si a nech mě to vysvětlit."