Vzpomínáš? [Snarry] ✓

10. kapitola: Pravda

Od Hagrida jsem odešel těsně před osmou, abych stihl první hodinu. Nebylo lehké ho tam jen tak nechat – ještě pořád na tom byl psychicky špatně, byť jsme si spolu dali čaj a povídali si, dokud jsem na něm nezahlédl alespoň malinkou část uvolnění.

Nyní jsem kráčel chodbami plnými studentů vstříc učebně Kouzelných formulí a hledal mezi čekajícími žáky své kamarády. Draco Malfoy se vybavoval s Pansy a vypadalo to, že řeší něco obzvláště důležitého, Cho si povídala o něčem s Lenkou a obě se u toho hlasitě smáli, a nakonec Andrew, který něco řešil s dvojčaty Billem a Benem. Nadhodil jsem si tašku na rameno a vydal se k nim s předstíraným úsměvem.

„Ahoj kluci."

„Harry." Řekla dvojčata současně.

„Říkali jsme si, kdy se asi objevíš." Přiznal Billy a jemně žďuchl do Bena. „Kdes byl? Nebyl jsi ráno na koleji."

„Ani na snídani." Dodal Ben.

„No jo." Hledal jsem dobrou výmluvu. „Byl jsem za Pomfreyovou, bolela mě nějak hlava, špatně se mi spalo." Zalhal jsem.

„Proto jsi spal ve společence?" zahihňal se Evan, který právě dorazil k naší malé skupince. „Včera ses někde toulal dlouho do noci a dneska ráno ses taky vytratil. Co si o tom myslet." Pozvedl laškovně obočí a mrkl na mě. S pootevřenými rty jsem ztuhl v pohybu jako leklý kapr. „Že ty sis tady někoho našel?" usmál se a já nenápadně polkl.

„Přestaň říkat takové nesmysly." Nakrčil jsem nos.

„No tak fajn, nikdo ti přece nic neříká." Kéž byste věděli... „Chováš se poslední tři dny divně. Jo, jsme spolu na koleji sice chvíli, ale i tak nejsme blbci. Něco tě trápí a nechceš nám o tom říct." Řečnil Ben, který stál opřený o zeď s překříženýma rukama na hrudi a s očima, v kterých se míhaly otazníky. Kéž byste věděli...

„Nic mi není. Neřešme to." Uzavřel jsem téma a zkontroloval čas, abych věděl, kdy Kratiknot otevře učebnu. K mému překvapení v tu chvíli zrovna otevíral dveře, jejichž klika byla o něco níže než kliky ostatních učeben. Bez řečí se vrátil na své místo na hromadu knih a čekal, až vejdeme do třídy. Jako první se do místnosti nahrnuli zmijozelští (jak jinak), poté havraspárští, a nakonec obě zbývající koleje. Posadil jsem se vedle Andrewa a pokoušel se přežít celý den plný nudných hodin.

Po obědě začala hodina Lektvarů (proč máme těch hodin se Snapem tolik?) a tak jsem si spolu s Evanem, s kterým jsem se během dne mnohokrát dal do řeči, sedl do poslední lavice, aby na nás Snape neměl tak dobrý výhled. Zrovna jsme si povídali o tom, kdo fandí, jakému týmu ve famfrpálu, když se ve dveřích objevila černá hlava s pokřiveným výrazem ve tváři. Snape vypadal vyčerpaně.

„Nalistujte si stranu dvanáct." Všichni jsme tak učinili a čekali na další pokyny. „Dnes máte samostudium. Od strany dvanáct čtěte text do strany dvacet. Za domácí úkol mi napíšete šestistránkové shrnutí učiva, které si v této hodině přečtete. Můžete začít." Sklonil jsem hlavu k učebnici a lehce si povzdechl, když jsem si všiml, že text je psán maličkým písmem. To mi bude trvat věčnost! Opřel jsem si bradu o ruce a pomalu četl písmena, která se mi po krátké chvilce začala nepěkně motat. Oči mě neposlouchaly, byť jsem se snažil chvílemi koukat někam jinam, jen abych neusnul – nepovedlo se. Poslední, co jsem si z celé hodiny pamatoval, bylo to, že jsem skončil se čtením na straně třináct.

Něčí ruka mě chytila za rameno a jemně se mnou zatřásla. Otevřel jsem svá unavená víčka a podíval se na osobu před sebou. Nade mnou nestál nikdo jiný než černě oděný muž, který jednou rukou držel mé rameno a v druhé měl své dvě knihy, které těsně po začátku hodiny ležely na jeho katedře. Rozhlédl jsem se po místnosti a šokem ztuhl, když mi došlo, že jsme v učebně sami.