Vzpomínáš? [Snarry] ✓

3. kapitola: Profesor Snape

Druhý den ráno jsem si sbalil podle rozvrhu věci na první čtyři hodiny a společně s Deanem a Seamusem se vydal k učebně Přeměňování. Tam už čekali i ostatní studenti, mezi nimiž byl i Andrew. No a samozřejmě k mému velkému nadšení i Draco s Parkinsonovou, kteří stáli opření o zeď a o něčem debatovali.

„Ahoj." Pozdravil mě modrooký Dawkins a stoupl si vedle mě, aby mi mohl něco tajného pošeptat. „Víš, s kým máme hodinu?" zeptal se a já nadzvedl obočí. S McGonagallovou samozřejmě...

Dveře se s klapnutím otevřely a odhalily nám profesora, který za nimi stál. Nebo ne...

„Musím vám oznámit, že profesorka McGonagallová musela jít vyřešit jeden konflikt mezi studenty. Vrátí se asi za čtvrt hodiny. Mezitím ji budu zastupovat já." Otočil se na podpatku a odkráčel si stoupnout za katedru. Z jeho řezavého a nepříjemného hlasu zazvonilo několika žákům v uších. Že bych už byl imunní, když jsem ten jeho jekot slýchával denně?

Snape po nás hodil prazvláštním pohledem a zandal si ruce za záda „Čekáte snad na písemné pozvání, nebo jste snad slepí, že nevidíte svoji učebnu?" zahřměl. Jako na povel se do třídy nahrnuli zmijozelští a strkali do všech, kteří se snažili projít před nimi. Jak malí, problesklo mi hlavou.

Učebna byla o dobrý kus zvětšena, avšak lavice nyní nebyly po jednom, ale po dvou. Jako na zavolanou ke mně zaplul Andrew a zeptal se, jestli je u mě volné místo. S úsměvem jsem se posunul na jednu stranu, abych mu udělal prostor.

„Dnes jste si měli s profesorkou McGonagallovou zopakovat, jak se přeměňuje olesteron na letaxový prášek. Řekne mi někdo z vás, jak se může olesteron změnit z jedné formy do druhé, aniž by bylo třeba komplikované destilace?" nikdo se nepřihlásil. Nevzpomínal jsem si, že jsme se něco takového učili. Kdo by se ale divil, nebyli jsme tu čtyři měsíce.

„Jak vidím, nikdo z vás se na látku z minulého ročníku ani nepodíval. Zřejmě jste si všichni mysleli, že už se sem nevrátíte a nebudete to potřebovat. Možná se vaši rodiče snažili, aby vás dostali do jiné školy,..." zasyčel a probodl Deana pohledem. Úplně jsem viděl, jak se pod tím gestem ošil. „ale neuspěli." Dodal. Dean sklopil oči, ale nic neřekl, jen seděl a potichu v ruce mnul ústřižek pergamenu.

„Mnozí z vás si možná myslí, že Přeměňování k životu nepotřebujete..." vyplivl Snape a rozhlédl se po učebně jako had vyhlížející svou kořist. „Omyl." Rozešel se k lavicím a začal mezi nimi zamyšleně procházet.

„Tak mi povězte... Jak změním sošku zvířete na živoucího tvora? Nebo jak se může z mordovníku stát obyčejná kopretina? Jak poznáte rozdíl mezi předmětem změněným a nezměněným?" celá třída mlčela, nikdo se neměl ke slovu. Dokonce i Draco, který míval dříve plnou pusu keců, mlčel.

„Tohle mi fakt nechybělo." Zašeptal vedle mě mrzimor. Nepatrně jsem se uchechtl, což byla moje největší chyba, protože si mě Snape všiml a přešel k naší lavici.

„Je tu něco směšného, pane Pottere?" chvilku jsem jen zíral, než jsem zavrtěl hlavou a pořádně si prohlédl jeho tvář. Na krku měl rány – velké rány, které se pokoušel zakrýt límcem své košile, kousek od ucha měl tenkou, přesto výraznou jizvu, která vedla dál ke krku a spojovala se s tou první. Pocítil jsem známý pocit lítosti – avšak k někomu, ke komu jsem si již dávno zakázal tento vjem cítit.

„Ne pane, nic." Řekl jsem ztichle a pod lavicí zandal ruce do kapes, abych skryl své nervozitou zpocené dlaně. Snape se zničehonic naklonil přes lavici, tak blízko, až by stačilo se jedinkrát natáhnout a má ruka by se ho bez sebemenších problémů dotkla.