One kiss [Changlix]

Jeden Pro Druhého

Důvěra. To je to co by oba chtěli. Důvěru jeden v druhém a k prolomení tohoto ledu stačilo jít s pravdou ven. Kdyby znal Changbinovu minulost, zůstal by sním? Choval by se stále stejně? Binově kebuli se hemžilo spousta otázek.

„Já nevím." řekl nakonec. „Co na tom nevíš?" pozvedl obočí Lix, samozřejmě že by chtěl znát jeho minulost. Chtěl mu být blíž.
„Já nevím jestli.."
„Jestli mi můžeš věřit že?" přeruší ho ten vyšší. „No- jako jo ale i ne. Spíš se bojím aby jsi.."
„Hele, bojíš se že bych se naštval nebo tě vyhodil nebo tak něco, tomu se říká nedůvěra. Chápu tě, jsme si přeci stále cizí. V jednom mi ale věř, chci tě poznat a je mi jedno jak hrozné to bude, chci být při tom s tebou."
Changbin se usmál, ne na dlouho ale usmál. „Jen když mi pak řekneš něco o sobě." Lix přikývl. „Sedni si, tohle bude na dlouho.
Já a můj bratr, který je mimochodem starší, jsme vyrůstali v nejlepší rodině. Táta s mamkou se milovali a milovali nás, všechno bylo perfektní. Pamatuji si jak každé ráno co jsme se dostali do kuchyně nám mamka před odchodem zmáčkla nos a popřála pěkný den. Nesnášel jsem to, co bych teď dal za to, aby to udělala aspoň ještě jednou...
Když mi bylo sedm a bratrovi devět. Rodiče přichystali velký výlet po celé koreji. Měli jsme spát různě po hotelech a prohlédnout si všechna zajímavá místa. Ke konci, na cestě domů, náš táta omylem špatně zabočil. Vjeli jsme do nějaké jednosměrné uličky. Táta se neměl jak otočit a kolem se to hemžilo různými chlapi, všichni jsme měli strach. Nemohli jsme jet rychle kvůli  bordelu co tam byl poházený, kdyby píchla pneu, byl by konec. Po dlouhém, pomalém a hlavně děsivém projíždění mezi těma magorama, to začalo vypadat nadějně, ulička končila a hned na druhé straně byla cedule s nápisem který říkal že jsme dvanáct kilometrů od domova. Jenže tím to nekončilo, před auto si někdo stoupl, zvedl telefon a jen kývl. Nechápal jsem co to mělo být, teď tak nějak tuším. Pustil nás a my tak mohli vyrazit domů. Byl to příšerný zážitek, tak se ho snažili všichni rychle zapomenout a moc se o tom nemluvilo. Rok na to nám přišla zpráva, no, ani ne tak nám. Přišla mámě. Bylo ji řečeno že má jít k poslednímu prázdnému domu na kraji města. Sama. Zalíbila se jednomu z nejvyšších vůdců gangu. Vyhrožoval ji ať se o nic nepokouší jinak nás zabije. Neřekla to. Vydala se tam. Nechala nám jen dopis ve kterém vše vysvětlila. Náš otec si to bral za vinu a kvůli tomu se nenáviděl. Bratr dostal nápad, najít toho grázla a vzít si mámu zpět. Tak začal náš výcvik. Jelikož jsme byli malí, začali jsme posilovat zatím jen sami sebe. Po čase nás přijali do takové skupiny, neřeš jméno. Tam začal výcvik se zbraňemi počítači- hledání informací. Měření znalostí. Všechno co musíš znát aby jsi našel špínu na ty svině a poslal je do basy. Ti lidi co tam pracují, přišli kvůli nim o rodiny, děti, partnery. Neřeší se jen ten konkrétní grázl támhle, ale všechni v okolí. Nikdo o nás neví a policie už vůbec ne. Kdyby nás nebylo, mají mnohem víc práce.
Zpět k tomu co se stalo.
Jelikož ten kretén byl vysoko postavený, trvalo nám déle ho najít. Celé tohle se stalo asi před půl rokem. Málo že? Víš, do akcí můžeš až v osmnácti. Tohle byla snad naše třetí akce.
Já se naboural do kamerového systému a zjistil kde jsou stráže. Bratr vyřídil dva u zadního vchodu aby mohl dovnitř. Podával informace kde se nachází a já mu říkal kudy kdo jde. Když byl vzduch čistý, šel jsem taky dovnitř, kdyby bratr potřeboval pomoct.
Zabitím vůdce by zkolaboval systém a ty lidi by museli poslouchat někoho jiného, tím že by neměli určené koho mohli by jsme s mámou odkráčet ruku v ruce. Tiše jsem procházel honosné sídlo když v tom mi ve sluchátku Chan oznámil že ji našel. Podal mi souřadnice a já se rozběhl tím směrem.
Sešli jsme se před dveřmi, já nervózně polkl a otevřel. Byl to velký sál s dlouhým jídelním stolem kde seděla naše matka. Nejdříve se dost polekala. Neviděla nás deset let. Nepamatovala se. Mlčela a jen koukala, když se však spustila první slza, už bylo jasné že ví. Běžela nás obejmout. Byl to úžasný pocit zas cítit její vůni. Tolik mi chyběla. Vzal jsem ji za ruku a už chtěl odvést ale dveře nešli otevřít. Najednou se do místnosti seběhlo několik chlapů se zbraňemi. Odtáhli naší mámu a mířili na nás. Pak do místnosti vešel ten hlavní. Vysmál se nám. Došlo mi že celé to byla past. Musel jsem něco pokazit při hackovaní kamer a oni na to přišli. Poslali naší matku na jednoduše dostupné místo a jen čekali.
Vůdce nařídil složit zbraně, pak si sám vzal pistoli a namířil ji na mě. Asi aby si něco dokázal. Vystřelil, má matka však byla rychlejší a skočila kluce do rány. Zemřela mi před očima. Chan mě chytl za ruku a vyběhl jinými dveřmi. Křičel jsem na něj ať mě pustí, že ho zabiju. Jen mi odpověděl že můžu být rád že mu na ní záleželo protože teď si všímá jí, kdyby ne, bylo by po nás. Máma umřela pro tebe. Tak ty pro ni žij. Tohle stačilo k tomu abych se uklidnil a pokračoval v útěku. Vím že jeho to ranilo stejně tak jako mě ale on vždy myslel racionálně a nikdy neudělal nějakou blbost. "