One kiss [Changlix]

Nesplněný Slib

Changbinovi se po těle rozléhal serotonin a sním i energie. Věděl že by měl jít domů ale stále se mu nechtělo. Vzal to snad každou obklikou co znal, zpíval si a poskakoval. Dokonce dostal nápad vylézt na jeden z bližších kopců.
Nakonec to i udělal. Přímo ho vyběhl. Měl nepopsatelnou radost, že aspoň na tu chvíli mohl zažít něco co jiní dělají běžně, chodit se svými polovičkami po městě, držet se venku za ruku, dát na jevo že je jen jeho, jen a jen jeho.

Pomalu se začal uklidňovat, už bylo vážně dost pozdě, aniž by si to uvědomil, jeho bláznění trvalo dvě hodiny. Od domova to měl celkem daleko, takže se rozhodl poslední zbytky energie věnovat právě na cestu zpět.
-----
Když se dostavil domu, dal si tu nejrychlejší sprchu, kterou kdy měl, zapojil telefon do nabíječky a jak sebou plácl na postel, tak usnul.
.
.

~ráno~

Binův POV

Jen co jsem se vzbudil, musel jsem čapnout telefon a napsat Lixiemu.
No jo, jenže to bych nebyl Changbin kdybych si všiml že moje nabíječka není zapojená do elektřiny. „ACHJO" vzdechnu si sám pro sebe a zapojím ji i s telefonem.
Hned po zapnutí na mě vyjede spousta zpráv a zmeškaných hovorů. Než se však stihnu vůbec podívat o koho jde, vlítne mi do pokoje bratr. „TY IDIOTE KDE JSI BYL!?" ječí. „Promiň brácho, já se šel jen projít když jsme se s Lixiem rozloučili." řeknu úplně klidně. „O tohle nejde! Volal jsem ti několikrát, tvůj mobil byl vypnutej!?" pokračoval. „No- asi jo, zapomněl jsem zapojit nabíječku do elektřiny takže se asi nena- POČKEJ CO SE STALO!?" začnu panikařit. „Sledovali jsme vás s klukama, během toho nám přišla zpráva od šéfa že nemáme nikam chodit, gangy nabrali nový lidi a my zatím nevíme jak vypadají, měli jsme okamžitě jít všichni domu, protože oni ví jak vypadáme, vědí jak vypadá celý náš tým. Zatím co se tohle řešilo, vy jste zalezli do parku. V tu dobu jsem ti volal, jenže nebyla odezva, prvně jsem si myslel že to je signálem, jenže po čase mi došlo že to nebude jen tím. Začali jsme vás sledovat pozorněji a pár lidí se projevilo, sebrali jsme je a druhý tým si je pak odvezl. Nevíme však kdo všechno mezi ně patří, možná jsme někoho přehlédli. Nejhorší je, že nás nahlásili, vedoucí vědí že jsme byli venku, vyhrožovali vyhazovem, proto se kluci stáhli, takže mi nezbylo nic jiného než za tebou jít, ty si ale úplně zmizel. Hledal jsem tě celou noc. Díky bohu že ti nic není, jenže-" odmlčel se. „Brácho, takže- je možné-"
„Ano, je možné že ví o Felixovi, je teď v hrozném nebezpečí a ty zrovna tak."
Začal jsem brečet, jedna noc, jen jedna a všechno se dosralo. Shoda pár náhod, nic víc! Proč nemůžu mít normální život!?
Popadmu telefon a vytočím jeho číslo.
Nic.
Znovu.
Nic.
Znovu.
Nic.
ZNOVU ZNOVU A ZNOVU. „KURVA FELIXI VEZMI TEN TELEFON!"
Propadnu panice. Vyletím z pokoje jako neřízená střela nechávajíc Chana za sebou. Cestou dolu po schodech seberu klíčky od motorky.
Jen co se garáž dostatečně otevře, rozjedu se plnou rychlostí sotva beru zatáčky. Několikrát jsem málem naboural a porušil snad všechny silniční zákony co jdou, jenže já tam musel být co nejrychleji.
Před jejich domem prudce zabrzdím až drhnou gumy, jen co doběhnu ke dveřím začnu zvonit jak magor. Dveře se po chvíli otevřou. Stojí v nich dost zřetelně ospalá a ještě trochu namol Felixova máma. „Jéé, Binnie, co ty tady? Kde je Lixie?"
Můžu říct, že mi při těch slovech ruplo. Jeho máma trochu zakolíbala ode dveří, aby se opřela o stěnu, čímž mi dala příležitost vejít. Musel jsem si být jistý. Doufal jsem, že byla namol, tak moc namol že si nevšimla že přišel. Jo, to dává smysl.
Vyběhu schody. „Felixi! Lixie kde jsi?" křičím po celém patře. Nic. Vletím do jeho pokoje. Postel ustlaná, ani menší náznak toho, že by na ní někdo ležel. „KURVA ON TU NENÍ!, ne, ne ne- to nemůže být pravda, nemůžu o něj přijít. Nemůžu." stále jsem doufal že jen vstal dřív a šel své mámě koupit prášky proti bolesti, velká část mě však věděla že si to nalhávám.
Stejně rychle jako jsem se objevil, tak jsem i zmizel. Pojedu domů a zjistím co půjde. Musím.
------
„CHANGBINE, DOPRDELE VZPAMATUJ SE!" začal ječet bratr jen co jsem se ukázal přede dveřmi. „Za prvé, přijde ti normální jezdit bez helmy!? Co kdyby se ti něco stalo!? Takhle Felixovi nepomůžeš! Za druhé, mám dobré a špatné zprávy, které chceš slyšet dřív?"
„VŽDYŤ JE TO JEDNO! MLUV!"
„No, Felix se ozv-"
„Vážně!? Je v pohodě? Co dělal? Kde je? Není mu nic?"
„Nepřerušuj mě sakra! Felix se ozval, volal na tvůj telefon který sis tu opět nechal. To není jediná dobrá zpráva, vím kde je podle signálu z mobilu. Ta špatná... Je u něho."
„To snad-"
Moje tělo vypovědělo službu a já se zhroutil na zem. Propukl jsem v hysterický pláč a všechna ta léta zadržování smutku vyšla najevo. „NE NE NE NE, NE ZNOVU NE! PROSÍM, PROSÍM JÁ UŽ NECHCI, NEMŮŽU O NĚJ PŘIJÍT, NEMŮŽU ZAS VIDĚT MILOVANOU OSOBU UMÍRAT PŘED MÝM OBLIČEJEM. JÁ TO NEZVLÁDNU. ODPUST MI TO MAMI. ODPUST MI TO FELIXI, JÁ - nedokázal jsem vás ochránit. Je to všechno moje vina! Nedodržel jsem slib. Odpusťte mi."
Chan si sedl na zem a přitáhl si mě do objetí „Nemůžeš za to, byla to nehoda." můj hysterický pláč se proměnil ve vzlyky. Chan hladil mé vlasy a já mnul půlený kamínek na šňůrce, vysící kolem mého krku, jenž připomínal naši lásku.