One kiss [Changlix]

Dej Mi Čas

Oba kluci se společně odebrali do horního patra. „Můžeš spát na mé posteli, já si lehnu do máminy." řekl Lix. „Když ti to nebude vadit." pokrčil rameny ten druhý a vstoupil do dveří které mu byli ukázány. „Dobrou!" křikl za sebou Lix a odešel. Nešel však tam, kam pověděl že půjde. Do máminy ložnice měl přísný zákaz, klidně by ho pro jednou porušil. Jeho máma ale zamkla pokoj a klíče vzala s sebou. „Jako kdyby tam měla recept na nesmrtelnost, schovaného mimozemšťana, posledního jednorožce, draka, dinosaura, lochnesku, živého trpaslíka a mořskou panu dohromady." zamumlal si pod nosem.
Lix šel na konec chodby k místnosti kterou nazývali 'druhý obývák'. Ani oni sami nevěděli proč ji mají, byl tam stůl a gauč, lampička, nic zlého. Lixie si do teď pamatuje jak ho jako malého tam mamka občas zavřela když zlobil. Stála před dveřmi a čekala než se uklidní a omluví, pak otevřela.

Vešel dovnitř, nadzvedl víko od košíku s dekami, aby si jednu dal pod hlavu a druhou se přikryl. Natáhl se na gauč - byl menší než pamatoval. "Lepší než spát na zemi." pomyslel si. Pak jen zavřel očka, tři hodiny se snažil najít místo, které by ho netlačilo a pak konečně usnul.

~ráno~

Changbin vstal o něco dříve, moc se nevyspal protože nemohl stále uvěřit v čí posteli leží, a čí oblečení má na sobě. Všechno mu vonělo jako Lixie a on se choval jak kdyby to bylo naposledy co tu vůni cítí. Kdo ví, možná to opravdu bylo naposled.

Ale určitě se vyspal lépe než ten o kom celou dobu přemýšlel.

~

Rozhodl se sejít dolů. K jeho smůle tam však nikdo nebyl. „Žeby ještě spal?" otočil se a vyrazil zpět po schodech.

„Zamčeno? On se mě bojí? Neslyšel jsem že by zamykal." snažil se dostat do dveří na které včera Felix ukázal a označil je jako mámin pokoj. Napadlo ho ještě prozkoumat další místnosti. "Koupelna, záchod. Co je tohle za místnost?" otevřel ony dveře na konci chodby. „Felix? Co tu dělá? On spí na gauči-"
Changbin přistoupil blíž k spícímu sluníčku. Podřepl si a zadíval se do jeho tváře. Měl jedinečnou možnost si ji prohlédnout z blízka. Každý rys, každý milimetr, všechny pihy které mu zdobily obličej jako hvězdičky noční oblohu. Chtěl si jeho roztomilou tvář vrýt do paměti pro případ, že se k ní už tak blízko nedostane. Probudil by se kdyby ho teď políbil? Nechtěl riskovat. Mohl by ho aspoň pohladit? Chtěl znát hebkost zlatavých vlasů rozprostřených po polštáři.
Binnie na chvíli opustil pohled na jeho tvář a zadíval se na schoulené klubíčko zabalené v dece. Spí takhle vždy? Ta roztomilá drobná postava s neuvěřitelně hlubokým hlasem ho dováděla k šílenství. Nikdy se necítil šťastnější od doby co-

Vyhnal tu myšlenku z hlavy. Vrátil se zpět k pozorování jeho obličeje. Něco tu však nesedělo. S tváří bylo vše v pořádku jen- jeho oči již nebyli zavřené.
„Co to sakra děláš?" pomnul si oči Lix.

Changbin dopadl na zadek.
Felix se jen usmál. „Co se děje Bine?"
Kdyby se dalo nějak umřít a při tom být živý, tak by byl Changbin první kdo to zvládl. „Tvůj hlas -"
„No, já vím, po ránu je hlubší než obvykle, to ale není odpověď na mojí otázku. Co jsi na mě hledal?"
„Děláš jak kdyby sis mě včera vůbec neprohlížel. Polonahého." prohodil ten na zemi.
„Dobře možná ale jen možná! Máš pravdu. Neměl jsem na výběr no, šít ti rány přes tričko se mi nechtělo." zasmál se Felix. Jeho úsměv bral Binovi dech.

Oba po chvíli koukání - uvědomění že na sebe koukají moc dlouho se zvedli.

„Na!" hodil Felix něco po Binovi. „Neboj, nikdo ten kartáček nepoužil, je nový, byl v balení po třech." ujistil ho Felix který si už natíral pastu. Tu po Binovi taky potom hodil. Sice Bin hned na to šel za Felixem k umyvadlu takže to házet vážně nemusel, ale co už. „A hak suem ti suíbil, udelam nam snuídani."
„Dobře Lixie, teď tu pastu vyplivni a řekni mi to znovu." pousmál se Bin. Místo toho se Lix začal dusit. „Počkej, neblbni neumírej!" začal ho plácat po zádech. „Co ti je? Proč si se z ničeho nic tak zakuckal?"
„To- *egh-*egh- ten Li-*hrehl - xie." (představte si místo tohoto paschvilu kašlání, děkuji xd)
„Takže ti už nemám tak říkat?"
„TO JSEM NEŘEKL." skoro až zakřičel. „Tak dobře Lixie."

Než se Bin nadál, Lix smažil vajíčka, slaninu a přiravoval tousty.
„Musím upřímně říct že to je po opravdu dlouhé době co mám snídani." řekl Bin a zakousl se do toustu na kterém leželo vajíčko. „Jak to?"
„Heh, nemá nám ji kdo udělat a my to nestíháme." zadíval se trochu smutně. „Dřív nám všem ji dělala máma."
„Vykašli se na ní, je blbá když opustila tak skvělé kluky jako jsi ty a určitě i tvůj bratr."
Changbin se zarazil. „Sice je hezký že jsi pochválil mě a bratra ale už NIKDY neurážej naší mámu! Byla báječná! Nikdy nás nechtěla opustit, jak otce tak mě i bratra milovala! Kdyby ten debilní kretén si neusmyslel že ji musí mít, BYLA BY JEŠTĚ NAŽIVU." Changbina zavalili emoce a praštil do stolu. Až po chvíli si uvědomil že vlastně Felixovi tehdy nenapsal pravdu a chtěl to tak nechat. Neuvědomil si že je tak nahlas. Neuvědomil si že seřval někoho koho miluje.
„Já - já, nevěděl, tys neřekl-" Lixieho úsměv zmizel. Byl zaskočený a trochu smutný, ne že ho seřval, spíš že mu lhal, mohl říct že se o tom nechce bavit. Co mohl čekat od random kluka kterého potkal jen když se bál o život.
„Promiň já-"

„Řekneš mi co se stalo?"