Čekám na déšť,
kdy znovu zaprší,
aby jeho slzy smyly mé neštěstí,
špínu na mém těle,
která se mě od té doby drží pevně,
nechce se rozpustit, nechce mě opustit,
jsem uvězněná v jejím sevření,
to je ta špína od lidí.
Je sobecké si přát,
aby mě měl někdo vskutku rád?
Aby nepředstíral své emoce,
aby jednou myslel vše od srdce?
Je sobecké si to přát?
Mohu si nechat o tom jenom zdát.
Proč je člověk tak zklamaný,
proč se nechává ranit dál od lidí?
Proč nepoučí se ze své chyby,
že neobjeví se tady ten člověk nikdy,
ten, kterého naivně hledá,
ten, pro kterého se na kusy trhá.
Důvěra, dnes je mi to slovo cizí,
zapomněla jsem, co znamená,
jakmile jsem byla tím slovem
několikrát zrazená
přímo v srdci,
co každý sliboval mi přeci,
že neublíží, nezraní,
že neopustí, nezradí,
tato slova vždy zabolí.
Čekám na déšť,
co by smyl všechny mé rány a bolesti,
co by zahodil mé pochybnosti,
co by vyléčil mé zlomené srdce,
které si vše vytrpělo těžce,
a já bych povstala,
tentokrát jako znovuzrozená.
Odmítám minulost,
spojenou se vší lží a klamy,
co doteď nemohu dostat z hlavy,
je ta láska, kterou jsem zažila,
a která hned nato zmizela,
nahradil ji vztek a zlost,
neudělala jsem snad pro druhé dost?
Milovat příliš bolí,
obzvlášť když si člověk připadá osamělý.
Nechávám na sebe nést déšť,
otvírám náruč, nechávám se jím vést,
kapky dopadají na mé holé paže,
zachvěji se, cítím se blaže,
cítím se čistě, špínu nechávám stéct,
jsem svobodná, jsem to zase já,
ta dívka, co je tolik svá.
30.1. 21
