Tak moc bolí srdce,
když musí rozloučit se,
když musí se člověk vzdát
někoho, koho má moc rád,
když musí ho nechat jít,
z tohohle světa navždy odejít.
Tak moc srdce puká,
prožívá velká muka,
když musí mu dát honem,
svému nejbližšímu,
poslední sbohem.
Už nikdy
nespatří jeho tvář,
už nikdy
neoslepí ho jeho zář,
už nikdy mu nepoví,
jaký to byl člověk laskavý,
už nikdy mu nepoví,
kolik mu toho do života dal,
jak moc pro něj znamenal.
Nikdy ho nepřestane milovat,
v srdci ho pořád nosí,
pravidelně ho chodí navštěvovat
na hřbitov
a neustále ho prosí,
aby mu odpustil jeho zlá slova,
která ho rozplakala,
aby odpustil jeho zlé činy,
které mu ublížily,
přiznává svoji vinu,
touží tak moc
napravit svoji chybu.
Nyní toho lituje,
věčně oplakává smrt toho,
koho tolik miluje,
věčně truchlí a těžce dych,
přál by si aspoň ještě jednou
zaslechnout jeho smích,
spatřit jeho úsměv na tváři,
jeho oči, co den rozzáří,
přál by si spatřit jeho ducha
a zašeptat mu své poslední přání
do ucha,
říct mu, aby na sebe pozor dal,
aby se opatroval,
že vzpomíná a nikdy nezapomene,
rozloučí se a
poslední pohled mu věnuje,
v jeho srdci bude navěky žít,
ví, že udělal správně,
když ho nechal odejít.
Odešel na lepší místo,
do světa tam,
kde je v duši čisto,
tam, kde už se bolest necítí,
tam, v království nebeském,
kde se všechna světla rozsvítí.
Je to už několik let,
co opustil pozemský svět,
co opustil svou rodnou zemi,
nyní je jeho duše v nebi
a odpočívá v pokoji.
14.7. 21
