Balada
Z pohledu ženy
Své srdce jsem jí dala,
té nepravé osobě,
kdybych věděla, že to se mnou vzdala,
přemýšlela bych dříve o sobě.
Čekám, kdy přestane to krvácet,
ta velká rána zklamání,
kdy se bude z mého srdce ztrácet,
důvěra v jeho poznání.
Spletla jsem se v tvojí tváři,
kdy vídala jsem lásku!
Lhal jsi mi, ty lháři!
Lhal jsi,
když jsi říkal, že jsi mě kdy miloval.
Nechci tě už nikdy vidět,
nechci vzpomínat už nikdy na tebe,
každý den, co nocí s pláčem bdět,
starat se, zda jsi v pohodě.
Držela jsem tě nad vodou a
ty to dobře víš,
tak proč mě teďka opouštíš?
Měla jsem také sny,
v které jsem doufala, že se vyplní,
byl jsi v nich hlavně ty,
nyní jsou pohřbeny.
Dala jsem ti všechno,
co jsi chtěl,
na co sis jen pomyslel,
dala jsem ti i to poslední mé,
co jsem si slíbila, že zůstane doteď zachované.
Bolí to, víš?
Bolí onen pocit bezmoci a
ty naivně pořád sníš,
že ti bude někdy pomoci.
Milovala jsem tě a
možná pořád miluju,
neodpustím ti avšak ti slibuju,
vydám se za svým snem a
budu šťastná,
cos vždycky chtěl.
Nezapomenu na tebe,
byl jsi mou láskou drahou,
proč jsi musel jít jen s tou sekerou?
Zabil jsi nevinného člověka a pak sebe,
a všechno se stalo ve stejné době..
Nebyl jsi to ty, já to vím,
nemohl jsi za své chování,
psychopatem jsi dříve nebýval,
byl jsi dobrým člověkem,
co někoho kdy miloval.
Myslela jsem,
že to zvládneme spolu,
že překonáme každou příhodu,
že žádná nemoc nerozdělí nás,
kdybych to věděla včas...
Bojoval jsi, ale slabě a
nechal jsi se ovládnout,
touhou zabíjet.
Brečela jsem několik dní, roky,
modlila jsem se za tebe do oblak,
věděla jsem, že to nebude lehké,
ale netušila jsem,
že to bude těžké tak.
Naše dítě se mě ptá,
kde je táta,
kde jsi ty, ta duše zbloudilá.
Chybíš mi,
dávno jsem ti odpustila,
byl jsi a vždycky budeš má rodina,
má láska jediná.
23.12. 20
