Utíkám před nimi,
před svými problémy,
utíkám, nezastavuju se,
myslím pořád na sebe,
na svůj život a na tebe.
Vnímám každou vteřinu času,
své tekoucí slzy a
své bušící srdce,
kéž by už to odešlo,
ten pocit trhající se
na kousky,
to bolestí rozneslo.
Hledám naději,
která by mi dala pomoci,
slábnu, usínám při kraji,
své obavy přemoci.
Směju se nad svým osudem,
už necítím pocit viny,
utekla jsem.
Snad jednou se probudím,
ze svého snu procitnu,
a před sebou uvidím,
jeho smutný úsměv soucitu.
Nedal jsi mi možnosti,
nedal jsi mi svobodu,
byl jsi vždy plný hrdosti,
řval jsi ať ti podlehnu.
Pořád jsem s tebou hrála tvoje hry,
možnost výhry jsi mi nikdy nedal,
vášnivě líbal jsi mé rty,
napálila jsem se, pouze ses tvářil,
že ti na mně záleží.
Pykám za to,
útěk je jediné mé řešení,
nenechám se uplatit jím,
tvorem zbabělým.
Utekla jsem od toho všeho,
od svého domova milovaného,
od své rodiny, přátel kvůli němu,
kvůli jedinému slibu,
že nebudu opakovat svou starou chybu.
Život si se mnou pořád jen hloupě hrál,
nenechal mě bez trápení,
tak tvrdě bojoval,
zbytečně, já bojovala víc,
a tak jsem začala hrát stejnou hru jako on.
20.12. 20
