Taká je láska

popletená hlava

/Dominik/

Myšlenky na onu holku mě pronásledují jako démoni. Cez den, cez noc a dokonce i ve snech.

Ona to neví. Neví, že na ní myslím. Možná v to doufá, ale neví to.

Někdo si myslí, že je to všechno lež a faleš, ale ono to zas tak úplně není. Mám ji rád, ale jak už vím od Jakuba,tak jí to nestačí.

Tyhle myšlenky o ní mi nedají spát, protože nejčastěji o ní přemejšlím, když jsem bez ní. Když jsem s ní tak jí mám alespoň na očích a vím co dělám. Ona neví jak to cejtím. Ona vlastně neví skoro nic o mejch pocitech, když se to dá teda tak vůbec nazvat. Jsou to vůbec city? Je to něco co se dá srovnávat s láskou?

Na tyhle otázky si asi těžko odpovím, ale taky nadtím přemejšlím.

Ale tohle jsem nechtěl. Nechtěl jsem se dostat do stavu, že jí budu potřebovat. Já jí možná už asi i potřebuju, ale nechci si to přiznat. Možná si to jednou přiznám, nevim.

Probudila mě rána dveří, což je tady dost normální. Každý tady s něčím mlátí nebo až moc nahlas mluví.
Ani jsem se neobtěžoval otevřít oči a hned jsem začal hmatat rukou po druhé straně postele s myšlenkou, že nahmatám nahé tělo Kristíny. Bohužel jsem ale nic nenahmatal. Byl jsem donucen otevřít oči a rozhlédnout se po pokoji. Nikde jsem jí neviděl. Zvraštil jsem nadtím obočí. Ještě se mi nestalo, že by mi Kristína po tak skvělé noci utekla. Možná jí jen zase přeplo něco v hlavě a zdrhla. Pokaždý jí napadne nějaká myšlenka, která jí donutí takhle konat. To je ale ona, s tím se nedá nic dělat.

Všiml jsem si na mém nočním stolku vodu s práškem proti bolesti hlavy. Alespoň na mě myslela, když už teda zdrhla. Ku podivu mě ale hlava ani nebolela. Překvapilo mě to, protože jsem včera rozhodně málo nepil. Kristína byla asi poslední osoba, kterou jsem chtěl otravovat s tím, aby mě dotáhla do bytu, ale nikdo jiný mi nezbyl. Možná bylo i dobře, že jsem zavolal Kristínu. Ona jediná mě totiž dokázala obejmout tak jako nikdo jiný. Možná to dělala s láskou, nebo já nevim.

Zapil jsem si prášek proti bolesti hlavy a snažil jsem se přijít na to ,proč Kristína utekla. Nesedělo mi to k ní.

Navlékl jsem na sebe kalhoty a začal jsem hledat svoje triko, které jsem ani nenašel. Našel jsem jenom triko Kristíny, které bylo zahrabané mezi peřinama, což znamenalo, že musela odejít v mým triku, protože to své nemohla najít. Triko jsem hodil zpátky do postele, kterou jsem se neobtěžoval ani ustlat a šel jsem rovnou do kuchyně.

,,Čau." Pozdravil jsem Jakuba, který mě pravděpodobně probudil tou ránou.

Jenom kývnul na mě hlavou a dále se věnoval televizy.
Pak se ale najednou na mě prudce otočil a prohlédnul si mě.

,,Co je?" Zvraštil jsem obočí.

,,Nic. Jenom, že nevypadáš nejlíp."

Myknul jsem ramenama. V poslední době mi bylo jedno jak vypadám. Zajímalo mě jenom moje album, do kterýho jsem chtěl dát všechno. Věnoval jsem mu všechen svůj volný čas a doufal, že to bude stát za to. Mělo vyjít někdy v listopadu. Čekalo mě ještě pár měsícú a přebděnejch nocí ve studiu, ale věřil jsem tomu, že to zvládnu, i když včera to tak nevypadalo. Každej má někdy snad nějakej den blbec, ne?

,,Jak se má Kristína? Chtěl jsem jí zavolat a omluvit se jí ještě za tou hádku, protože ona se jako první neomluví, ale nezvedá mi telefon." Řekl a přešel do kuchyně za mnou.

,,No.." Začal jsem, ale hned jsem se zarazil.

Vždyť já ani nevím, jak se má. Nezajímám se o to. Prostě se na to neptám a ona o sobě moc nemluví. Je to takhle špatný? Asi by to bylo špatný kdyby jsme ve vztahu. Ale my nejsme ve vztahu. Je mi jasný, že Kristína chce, ale já ne. Nechci vztah a pochybuju, že v nejbližší době budu chtít. Takhle mi to vyhovuje. Kristína mi dává lásku a taky se mnou spí. Za to ty jiný coury mi lásku nedávají. Možná proto si Kristínu vážím o něco víc jako jiný coury. Ale zase se taky nedá říct, že bych si Kristínu vážil nějak moc. Vím, že to cejtí a ubližuje jí to, ale já asi s tím nic nenadělám.

,,Má se asi dobře." Řekl jsem první blbost, která mě napadla a myknul jsem ramenama.

,,Asi? Kdy si s ní byl naposledy?" Zeptal se.

,,No včera v noci." Řekl jsem a začal jsem si dělat kávu, aby mě to alespoň trochu probralo.

,,A to ani nevíš jak se má? To je trochu divný." Uchechtnul se.

,,Můžeme to neřešit? Nemám náladu teď s tebou řešit Kristínu, když mi utekla." Řekl jsem se zamračenou tváří, protože mě to pořád zaráželo.

Jakub se jenom zasmál a následně se zavřel ve svým pokoji.
Já jsem si sedl za stůl a do ruky jsme si vzal svůj telefon. Najel jsem na kontakt, kterej jsem měl pomenovanej jako Kristína a přemejšlel jestli jí mám zavolat.

,,Čau." Z přemejšlení mě vyrušil Tomáš, kterej právě přišel domů.

,,Nazdar." Pozdrav jsem mu oplatil a dál jsem zíral do telefonu.

,,Co děláš?" Zeptal se.

,,Přemejšlím jestli mám zavolat Kristíně." Řekl jsem mu.

Tomáš byl skoro jedinej, kdo se ke mně a Kristíně nevyjadřoval. Každej alespoň řekl jednu větu, ale on ne. Kdyby to takhle bylo u každého z kluků, tak bych byl asi rád.

,,Proč? Vždyť jí normálně zavolej, ne?" Podíval se na mě jako na blbce.

Nakonec jsem telefon vypnul a odložil. Vždyť ona se ozve. Dlouho nevydrží bez toho, aby mě neslyšela.

,,Co to mezi váma vlastně je? To spolu jako jenom spáváte, nebo co?" Zeptal se.

Takže už to přišlo i na něho? Taky se bude o to takhle zajímat?

,,Ne, ale...já nevím. Neřeš to." Z mý odpovědi se asi nic nedozvěděl, ale divím se, že se to ještě nedozvěděl od kluků.

-

,,Zase si mi nezvedala telefon? Co se stalo? Proč jsi mi utekla?" Vychrlil jsem na ní několik otázek, když jsem přišel do jejího bytu.

Zvedla ke mně pohled.

,,Ja..neviem, prepáč." Zašeptala a své ruce mi obtočila kolem mého krku.

Já jsme svý ruce obtočil kolem jejího pásu a opřel čelo o to její. Zavřel jsem oči a spojil naše rty.

Kristína nebyla obyčejná holka, jak jsem si vždycky nalhával. Přece jen jsem s ní cejtil něco jinýho než s jinými holkami.

,,Nemyslel jsem si, že bys mi zrovna ty utekla." Jemně jsem se zasmál, když jsme se odtáhli z polibku.

Její oči se vpily do těch mých a na tváři se jí objevil jemný úsměv.

,,Neutiekla som. Bola som na teba za ten včerajšok trochu naštvaná." Sklopila pohled.

Je mi jasný, že byla naštvaná za to, že jsem pil. Ona mi ale neměla do toho co kecat. Nebyla moje máma a ani nikdy nebude. Vytáčelo mě, že mi takhle kecala do života. Nebylo to jen v pití, ale i v jiných věcech.

,,To mi je jasný, zlato. Ale už mi do toho prosím tě nekecej, jo?"

Snažil jsem se s ní mluvit jinak jako s jinými holkami. Nechtěl jsem být na ní takový hrubý, i když mi to někdy vylílto a byl jsem hrubej i na Kristínu. Věděl jsem, že jí tím ubližuju.

Kristína jenom kývla, ale já věděl, že to bude dělat i na dále.

Zatáhnul jsem jí na gauč a položil jsem si hlavu do jejího klína. Začala se mi prohrabovat ve vlasech.
Tohle jsem miloval. Miloval jsem, když tohle dělala. Hladila mě ve vlasech a mluvila o všem možném. Někdy to byly i blbosti, ale mě to bavilo poslouchat.

Odmítal jsem si přiznat, že mi poplétla hlavu. Téhdy mě ani nenapadlo, že by mi tou hlavu mohla doopravdy poplést.

Já měl v hlavě jenom to, že jsem poplétl hlavu já ji a mám jí namotanou. Namotanou jsem jí měl.

Možná jsem to dělal všechno jenom proto, abych od ní cítil lásku, ale já jí tou lásku nedával.