Za svitu úplňku [KakaIru, SasuNaru] ✓

Kapitola sedmá

Několik dalších týdnů se vztah Iruky a Kakashiho vyvíjel poměrně klidným a přirozeným tempem. I přesto, že se před Hokageho bytem tenkrát políbili a že bylo oběma jasné, že právě překonali za těch mnoho dlouhých let vystavěné bariéry, nikam dál se po této milostné stránce neposunuli. Proč taky? Nebylo přece kam spěchat! Oficiálně si sice neřekli, že by se mezi nimi něco změnilo, avšak i tak bylo jasné, že nejsou zcela tam, kde dřív, o čemž svědčily nesmělé doteky, jemná pohlazení a čas od času, kdy si jeden z nich připadal alespoň trochu odvážný, i další polibek. Hlavní však bylo, že spolu konečně začali trávit víc času. Kakashi vstával dřív, aby měl svou práci Hokageho co nejrychleji splněnou a mohl vyrazit za svým novopečeným přítelem. Čas od času se mu dostalo nepříjemného překvapení v podobě nějakých dalších hloupých her s Maito Gaiem, ale časem se mu dařilo vybírat si takové cesty a pokud možno dostatečně blokovat svou chakru, aby jej zelený mužíček nikde nenašel.

Tato malá, ale i přesto dost důležitá, změna, kouzlila oběma mužům na tváři ten nejšťastnější úsměv. Dokonce i Iruka, přes své tajemství a častou únavu, se cítil o něco lépe, než dřív. Tedy alespoň do doby, než se další měsíc začal schylovat ke svému konci. Jakmile se luna na obloze začínala blížit k úplňku, začaly jej opět přepadat všechny ty tíživé myšlenky, všechny ty strašné pocity, které pravidelně prožíval již několik měsíců. Samozřejmě, že se nyní celou dobu snažil na všechny ty nepříjemnosti nemyslet a užívat si to, jak moc se kvůli němu Hatake snažil, jak pracoval co nejusilovněji, aby na něj měl co nejvíc volného času, ale... po nějaké době to prostě přestalo fungovat.

Připadalo mu, jako kdyby byly jeho klidná povaha a milé vystupování zatlačeny do pozadí. S každým dalším uplynulým dnem byl víc a víc mrzutý, urážlivý a nevrlý na děti, které měl momentálně v Akademii na starost. Stačila jen jedna malá chybka, nebo hloupý žert, aby mu vztek a agrese začínaly rozpalovat každou buňku jeho těla, až si kolikrát myslel, že shoří. Věděl, že by si na nich neměl vylévat zlost, že oni přece za nic nemohly, ale nedalo se to vydržet...

A bylo to pořád horší a horší.

"Netvař se tak ustaraně, nesluší ti to," pousmál se na něj Kakashi a zastrčil mu pár hnědých pramínků vlasů za ucho. Už dobrých pět minut na něj mluvil, ale Iruka jako kdyby ho vůbec nevnímal. Seděli spolu na gauči u Hokageho doma a v ruce držíce sklenky s vínem, se zrovna dívali na nějaký vtipný seriál v televizi.

Hřbetem dlaně jej jemně pohladil po tváři a periferním pohledem vykoukl rychle ven z okna až na oblohu, kde se za pár hodin měl ukázat měsíc svítící v úplňku. Moc dobře věděl, že by se sám měl držet svých rad, než je bude někomu vykládat, ale i on se při pohledu na nebe trochu zakabonil. Od posledních útoků to byl přesně měsíc, a ačkoli na pátrání po záhadném zvířeti nasadil svůj nejlepší tým v podobě Naruta a Sasukeho, stále se jim nepodařilo nic vyzjistit. Tentokrát ale doufal, že na něco vážně přijdou! V posvátném lese klanu Nara hlídkovali už od rána a měli za úkol, zůstat v něm celou noc. Třeba tentokrát budou mít vážně štěstí...

"Trápí tě něco?" zavrtěl nad sebou nakonec hlavou a pohledem se přesunul na zrychleně dýchajícího a zarudlého Umina.

-

Hnědovlásek cítil, jak mu po zádech stékají nepříjemné kapičky ledového potu a po Kakashiho doteku na své tváří se jemně ošil. Nechutí to však rozhodně nebylo. Měsíc v úplňku, který prozatím ještě nevykouknul v plné síle, na něj vysílal prapodivnou moc a nutil jej se cítit a chovat jinak, než normálně. Nasucho polkl a podíval se na šedovlasého ninju sedícího vedle něho, jak se na něj trochu ustaraně dívá.