Za svitu úplňku [KakaIru, SasuNaru] ✓

Kapitola čtrnáctá

"Teď musíte odejít," přerušila je v hovoru plavovlasá medička a hodila po nich přísným pohledem, "Potřebuju udělat několik testů a potom vyvinout protijed, který se jim pak oběma pokusím podat. A na to potřebuju naprosté ticho a klid."

Oba dva ninjové jen kývli a chystali se odejít, avšak Iruka byl rychlejší. Prudce drapl Kakashiho za ruku a s vyděšeným pohledem a strachem v očích zavrtěl hlavou.

"N-nesmíte mě tady nechat s-samotného. Mohl bych se ještě p-proměnit a někomu ublížit," vydechl roztřeseně.

Trojice shinobi se na něj zadívala s hmatatelnou lítostí v obličeji. Hokage se otočil, přistoupil k němu blíž a sevřel jeho dlaň v té své. Pak si před něj klekl a upřeně se mu zadíval do jeho hloubek barvy hořké čokolády.

"Všechno už bude v pořádku," zašeptal jenom a pokusil se pousmát. Pak se obrátil k Tsunade. "Kdyby něco, cokoliv-"

"Myslím, že jako bývalá Hokage se o sebe dokážu postarat," mrkla na něj, "A teď běžte. Nevím jak vám, ale mě tohle rozhodně smrdí Orochimarem. Možná by mohl vědět, odkud vítr vane."

***

Když Naruto s Kakashim konečně odešli, Tsunade se pustila do práce. I přesto, že jim tvrdila, že na práci potřebuje převážně klid, nebyla to tak úplně pravda. Bylo to už pět dlouhých desetiletí, kdy před dávnými lety vyšla akademii a rozhodla se, vydat se na dráhu medika. Teď, po takové době, byla schopná dělat svojí práci i poslepu. Ne, v tom, že by se potřebovala nějak výhradně soustředit, to nebylo. Pravda vězela někde zcela jinde. I přesto, že svým schopnostem věřila, nemohla se sto procenty říct, že všechno vážně bude v pořádku a že těm dvěma pomůže. Možná, že ano. Možná, že zůstanou už v tomhle podivném, pololidském a polozvířecím stavu. A možná, že nakonec oba zemřou. Netušila, odkud se taková zvláštní mutace vzala, ale to, co předtím řekla Hatakemu, myslela vážně. Opravdu to smrdělo jejím dávným přítelem. A když se do něčeho začal cpát Orochimaru, bylo velmi těžké, věci pak napravit.

Utrápeně si povzdechla a zavrtěla hlavou. Místo toho, aby se tu utápěla v depresích, se začala soustředit na něco jiného. Koutkem oka se podívala na Iruku a zamrkala.

"Jak se ti to stalo?"

Ještě stále roztřesený Iruka pokrčil rameny. "Záleží na tom?"

Blondýna na moment strnula po celém těle a když se konečně probrala, prudce rukou ukázala k mrtolně bledému Sasukemu.

"Záleží! Jestli nekápneš božskou, Umino, tvůj student může taky umřít! To bys chtěl?" vyjela, "Každé tělo má jiné příznaky a ty ses možná proměnil, ale on může i umřít!"

Hnědovlasý zbledl na odstín zdi a ještě víc se rozklepal. "Já...," zakoktal se a pohledem vyhledal černovláska, který ležel na lůžku a každou chvíli se svíjel v hrozných křečích a bolestech, "J-jednou jsem šel domů z jedné mise. Měla to být mise typu C, doprovázel jsem nějakého obchodníka, co si nás najal a jednou v noci nás něco přepadlo...Snažil jsem se toho muže ochránit vlastním tělem, ale to zvíře mě pokousalo a než jsem ho stačil zabít, uteklo. Do měsíce se mi stalo tohle."

***

Zatímco se Iruka svěřoval jednomu ze tří Sanninů, Uzumaki spolu s šedovlasým vůdcem vesnice již mířil do Orochimarova krytu. Nebylo to sice zas tak daleko, ale oba dva moc dobře věděli, že je tlačí čas, a tak se nezdržovali a utíkali, co jim nohy stačily.

"Kakashi-sensei... minule jste mi neodpověděl... Co pro vás Orochimaru testuje?" zeptal se znovu podezřívavě.

Šedovlasý si povzdechl a smířeně zavrtěl hlavou. "Pamatuješ na Zetsua?"