Za svitu úplňku [KakaIru, SasuNaru] ✓

Kapitola dvanáctá

Trvalo jen pár minut, než se dvojice shinobi, momentální Hokage a adept na toho nadcházejícího, dostali do nemocnice, avšak oběma jim to připadalo jako tisíc dlouhých let. Narutovo srdce zběsile tlouklo a ve spáncích mu bušila krev o sto šest. V duchu se modlil, aby jeho nejlepší přítel přežil, protože jestli ne... Jestli se mu něco stane... Kousl se do rtu a sklopil hlavu, když přeskočil z jedné střechy na další, a zanechal za sebou ve vzduchu jedinou třpytící se slzu. Jestli to nějak odskáče, bude to jen a jen jeho vina. Proč ho ten mamlas chránil? Proč mu jen pomáhal? Kdyby včas uhnul, mohl se přece čemukoliv vyhnout! A kdyby ten rozlícený vlkodlak pokousal jeho, Kurama by si s tou infekcí určitě poradil raz dva! Ale černovlásek? Ten v sobě přece žádného démona neměl!

Naruto tiše vzlyknul a měl co dělat, aby se před mračícím se Kakashim nesesypal jako domeček z karet. Šedovlasý si ale jeho nálad vůbec nevšímal. Jediné, na co dokázal myslet, byla modroočkova poslední slova.

,Přišli jsme na to, kdo může za ty úhyny jelenů a... Nebude se vám to líbit.'

Zhluboka se nadechl, aby do mozku dostal co nejvíc kyslíku, seskočil z budovy a stanul přímo před bránou nemocnice. I když u toho nebyl, ani nevěděl, co se stalo, jeho inteligence mu napovídala, že blonďák měl pravdu a že líbit se mu to vážně nebude ani malinko. A možná, že i tušil proč.

Jakmile se dostali do Tsunadiny ordinace, oba dva se zarazili na místě. I přesto, že blondýn tušil, co ho tam bude čekat, a i přesto, že to nebyl tak otřesný pohled, jako když odcházel, stejně ho ještě víc rozhodilo, když spatřil Sasukeho, jak bezvládně skoro s mrtvolnou barvou v obličeji leží na lůžku, mělce oddechuje a nejspíš je v bezvědomí. Uzumaki silně stiskl ruce v pěst, přinutil nohy, aby se rozpohybovaly a postavil se jen malý krůček od lůžka. Zvedl ruku a dlaní překryl tu Sasukeho.

"Proč," zašeptal a modrýma očima spočinul na bývalé, prsaté Hokage, jak mu zrovna něco vpichovala do žíly na druhém ohbí lokte. Několikrát zamrkal, podíval se na ovázané rameno a zděšeně vykulil oči, když spatřil jakési zvláštní, fialové paprsčité skvrny, šířící se z rány do zbytku těla. Teprve až po další vteřině mu došlo, že to bude nejspíš vlkodlačí jed, kterým ho Iruka při napadení musel nakazit.

"Dostane se z toho?" zeptal se a znovu zvedl světlé hloubky směrem k Tsunade.

Aniž by se snad na něj byť jen jednou podívala, pokračovala dál v nitrožilním podáváním léku. "Těžko říct. Abych dokázala vyvinout správnou protilátku, budu potřebovat původní vzorek. Nebo aspoň vzorek toho, kdo ho nakazil."

Kakashi silně stiskl ruce v pěst. Až do té doby mlčky stál u dveří a tiše pozoroval, s jakou něhou Naruto druhého mladíka hladí po hřbetu dlaně.

"A kdo to byl?" zeptal se, i když odpověď kdesi v hloubi duše už předem znal...

Jak by taky ne? Vždyť ta odpověď byla celou tu dobu před ním. To jeho zvláštní chování, věčná únava, změny nálad a dnes ta skoro až neuvěřitelná sexuální síla predátora! Netušil sice, jak a co ho ovlivńovalo, ani kde vzal tolik chakry, aby zranil samotného Uchihu Sasukeho, když byl sám jen řadovým ninjou, ale věděl, že to byl on. Musel. Být.

"Tak kdo?" zašeptal tiše znovu a zvedl zdravé oko na své dva společníky. Oba dva na něj zírali se směsicí strachu a starostí, jako kdyby se mu snad báli odpovědět.

-

Naruto se v tichosti rozhodoval. Nechtěl Iruku - senseie takhle podrazit, ale on přece zranil Sasukeho! I když za to nejspíše nemohl, ublížil mu. Jenže, když se zmíní Kakashimu, že tohle udělal jeho přítel, partner, milenec nebo kdo ví co to vlastně byli, bál se, že to pouto mezi nimi zpřetrhá. A to si taky nechtěl vzít na triko. Nejradši by útrpně zaskučel nahlas, jak pro něj bylo toto rozhodování těžké.