Za svitu úplňku [KakaIru, SasuNaru] ✓

Kapitola šestnáctá

Jak Hokage, tak adept na toho dalšího vůbec na nic nečekali a spěchem se vydali ven z Orochimarova tajného doupěte a laboratoře v jednom a hned, jakmile se dostali ven na čerstvý vzduch, oba úlevně vydechli. Do té doby naježené chloupky po celém těle si s klidem zase lehly na pokožku, dávaje tak jasně najevo, že se jejich majitelé konečně cítí být v bezpečí.

Naruto se otřásl po celém těle a nechápavě sám nad sebou zavrtěl hlavou. "I když vím, že bych neměl vůbec žádnej problém, nakopat tomu slizkýmu hadovi zadek, až by se mu na krku udělaly faldíky, tak z něj mám stejně pořád blbej pocit. A o tom jeho úchyláckým bunkru radši ani nemluvím. Pořád jsem měl pocit, že mi někdo stojí za zádama a dejchá mi přes rameno," zamručel a znovu jím projel silný třes, až se mu znovu na moment udělala husí kůže.

Šedovlasý muž jen pokrčil rameny, strčil si ruku do pravé kapsy aby se ujistil, že to od Hadího pána nebyl žádný hloupý trik a že má flakónek s údajným lékem stále u sebe, a lehce pokýval hlavou.

"Myslím, že tenhle pocit z něj má snad úplně každý. Je to sice všivák, ze kterého běhá mráz po zádech, ale dělá pro nás spoustu věcí, na které by si nikdo jiný netroufnul. Pokusy na lidech jsou nehumánní, ale bílý Zetsu v podstatě není člověk. Nekouká se mi na to snadno a musím říct, že je snazší všechno tohle celé přehlížet, ale v podstatě máš pravdu. V jeho přítomnosti je zvláštní snad úplně všechno."

"A co ten experiment s Nutellou? To je nějaká nová zbraň v podobě jídla?"

"Tak to netuším," odvětil Hatake, ale pod maskou se zamračil. Představa Orochimara, jak tajně ujíždí na nějaké laskomině, mu přišla přinejlepším dost podezřelá a popravdě se docela bál, co s tou pochutinou plánoval. Asu mu nezbývalo nic jiného, než mu věřit, ale zároveň si na něj dávat hodně velký pozor. Doufal jen, že to nebyl žádný nový plán na zničení Konohy. To by mu totiž opravdu nedaroval! Černým pohledem se vrátil zpátky k již nervózně podupávajícímu Narutovi a sám pro sebe si kývl. "Měli bysme vyrazit, dokud ještě není pozdě."

Jakmile ta slova dořekl, Uzumaki se obratem narovnal a několikrát zamrkal. "Snad ještě není," zamumlal posmutněle a pak spolu s Kakashim vyrazil na cestu skrz mohutné propletené větve místního lesa zpátky do Konohy.

***

Když se konečně po době, která Narutovi připadala jako tisíc dlouhých let, dostali zpátky do nemocnice, srdce mu splašeně tlouklo. V hloubi duše se modlil ke všem možným a nemožným bohům, aby byl jeho nejlepší přítel, týmový partner a nejspíš taky tajná životní láska v pořádku a byl v ten okamžik ochoten, zaprodat svou duši, jen aby tomu tak vážně bylo. S roztřesenými koleny kráčel po nemocniční chodbě do Tsunadiny ordinace a cítil se, jako kdyby měl snad každou chvíli vyletět z kůže. Nohy měl jako z olova a žaludek na vodě, až se bál, aby se mu samou nervozitou nechtělo zvracet, avšak nakonec přece jen stanul před dveřmi do místnosti a rozklepanou rukou se natahoval po klice.

Když konečně vešel dovnitř, poprvé v životě snad naprosto oněmělý, bez hromady narážek a otravných řečí, první, co udělal, bylo, že se zadíval na mladého Uchihu neklidně sebou šijícího na nemocničním lůžku.

"Naruto, dal vám Orochimaru něco?!" vrhla se k němu hned Tsunade, ale on jí naprosto ignoroval a zamířil rovnou k tmavovláskovi.

Jaký to pro něj byl šok, když k němu přistoupil blíž a zadíval se na něj o něco pozorněji než před chvilkou. S naprosto vykulenýma očima zíral na jeho spící a unavenou tvář a vyprahlá ústa, z nichž mu zpod horního rtu vyčuhoval pár dlouhých řezáků.