Na Marsu je taky život

18.

Máma na mě čekala. Seděla u jídelního stolu, před sebou rozložené módní časopisy a vedle notes, do kterého si dělala poznámky. Když jsem ale za sebou zavřela dveře, okamžitě došla až ke mně. Snažila jsem se od ní odvrátit a ve stínech schovat zarudlý nos, protože jsem nechtěla vidět tu scénu, kterou by ztropila. Nejdřív to i vycházelo.

„Máš co vysvětlovat!" Založila si ruce. Její obličej byl kamenný a zamračený. Mlčela jsem. „Kdo to byl? Kde jste byli? Co mlčíš, povídej!" rozkázala mi.

Obličej jsem od ní měla stále odvrácený. „Jmenuje se Ted a byli jsme na koncertě, stačí?"

Moje odpověď ji neuspokojila. „Doufám, že s ním nechodíš, Rito! Copak se stalo s tím hezkým Brycem?"

Slabě jsem se zasmála. Jistě, Bryce byl podle mámy pro mě ideální. Splňoval všechny kvality, který by měl kluk, ucházející se o její dceru mít. Byl vysoký, sportovec, z dobré rodiny a moc hezký. A až by na to přišlo, měla by i pěkná vnoučata, myslela si asi. Jenže tohle chtěla ona, já ne.

„Ten hezkej Bryce je pěknej kretén..." řekla jsem do podlahy a před očima měla Brycův zlý pohled, když mi říkal, že si kopu vlastní hrob, jeho zpocený obličej, když se zvedal z tý holky a jeho ruce, které si se mnou až příliš dlouho dělaly, co chtěly.

„Přestaň takhle mluvit. Takový milý kluk!" Mluvila si zase tu svou a mě neposlouchala. Už jsem toho měla fakt dost.

„Víš, mami, odkud se znám s Tedem? Pracuju s ním. A víš kde? U Kita, jako servírka. Co na to říkáš?"

Matka chvíli mlčela. Asi nevěděla, jestli slyší dobře, ale když jsem ani já nic neříkala, pochopila, že jsem to vážně řekla. Svraštila obočí a na čele měla zase tu svoji vrásku.

„Opravdu, ale opravdu si teď přeju, aby sis dělala legraci. Jestli jsi chtěla práci, tak jsi mohla přijít za mnou, zlato, a ne se takhle ponižovat v nějakým špinavým bistru! A ještě mně za zády!"

„Za zády? Kvůli tomu se mám cítit špatně? Copak bys mi to dovolila, kdybych se tě zeptala? Kit je skvělej člověk, abys věděla. Pracuje poctivě rukama a mně to přijde správný, tak nevím, proč se na to nemůžeš dívat stejně." Chtěla jsem se s ní pohádat, aniž bych řešila, jestli jsem v právu byla nebo ne. Nemohla jsem už vystát ty její suverénní pohledy.

„Aha, takže modeling podle tebe není poctivá práce? Nerozumím tomu, proč si každej vždycky vybere jeho. Takovýho...No, Rito, buďto tam skončíš sama nebo to za tebe ukončím já. Nedívej se na mě takhle. Klidně budu za tu zlou, jestli to znamená, že tě tím uchráním předtím, abys skončila jako on." Její hlas pak zjihl. Přiblížila se ke mně ještě víc, pohladila mě po paži a dodala: ,,Holčičko, já přeci pro tebe chci jen to nejlepší, copak to nevidíš?"

I můj hlas ztichl. „Spíš mi přijde, že chceš to nejlepší pro sebe."

Všechno, co jsem jí tady řekla ji muselo zraňovat, každé slovo, ale ona to na sobě nedávala skoro znát. V tomhle byla dobrá, tohle uměla. Pak ke mně přistoupila ještě o krůček blíž. Chtěla mi odhrnout vlasy z tváře, ale díky tomu si všimla mého nosu. Zděsila se a ustoupila ode mě.

„Panebože! To... to ti udělal ten kluk!?" Myslela to naprosto vážně a mě ta její předpojatost vůči Tedovi dopálila, ale ovládla jsem se. Nemělo to s ní cenu.

„Ne, mami, Ted je jedinej kluk, kterej mi nic neudělal."

***

Od té chvíle na mě začalo všechno nějak padat. Hádka s matkou byl jen první z menších meteoritů, který na mě dopadl. Matka se ke mně chovala rezervovaně. Moc se mnou nemluvila, byla uražená a já jsem docela brzy vzdala snahu o to, abych si ji udobřila. Táta to jako obvykle nekomentoval a mě to ani nepřekvapovalo.