Na Marsu je taky život

22.

Cameron Teda podpíral cestou k dodávce. Něco si spolu povídali, ale já je neslyšela. Šla jsem za nimi, neodvážila jsem se promluvit. Byla jsem z toho všeho, co se před chvílí odehrálo, rozhozená.

Ted se nasoukal na zadní sedadla a rozvalil se tam. Začalo mě vytáčet, že nikdo nechtěl komentovat to, co se teď stalo. Cameron zapnul hudbu a rozjel se. Po očku jsem se dívala do zpětného zrcátka, abych viděla Teda, jak si rukou mne natékající tvář.

„Neměl jsi ji sem brát," promluvil najednou Ted zezadu na Camerona. Jako bych tam snad nebyla. Moje a Tedovy oči se v zrcátku setkaly. Nevydržela jsem jeho pohled. Okamžitě jsem ucukla.

„Hledala tě a ty jsi nebyl doma–"

„Já jsem tady taky, víte?" Skočila jsem Cameronovi do řeči, protože mě tahle jejich konverzace o mně beze mě vytáčela. Když jsem se teď podívala na Teda a on na mě, neuhnula jsem.

Zbytek cesty už nikdo z nás nepromluvil. Cameron si broukal slova písně, já zarytě mlčela a Ted čas od času zasténal, když Cam najel na výmol v silnici.

*

„Možná byste si to teď měli jít vyříkat, ať už je klid," řekl Cameron s úšklebkem, když jsme vystupovali. Pohled jsem stočila z něj na Teda.

„Dík za radu," sykl směrem k svému bratrovi. I přes jeho odměřený postoj už Ted vypadal líp, než když bezvládně ležel uprostřed ringu a to i přesto, že mu ránu nad obočím už zaceloval pruh zasychající krve a kolem pravého oka se začala tvořit fialová skvrna. Obavy, které jsem o něj měla, pomalu začínaly vyprchávat, a místo toho je nahradil vztek.

Ted se rozešel směrem k domu a já ho bez jediného slova následovala. Slyšel moje kroky, ale neřekl nic, aby mě zastavil.

Vyšli jsme úzké schody a vešli do jedněch dveří – do Tedova pokoje. Vlastně to musel být i pokoj Camerona, protože tu byla palanda, ale neměla jsem čas se tu rozhlížet a vlastně ani nechtěla. Dveře za námi klaply a já se čelem otočila k Tedovi. Když jsme teď stáli proti sobě, nevěděla jsem, kde začít. Nezapomínala jsem, proč jsem sem vůbec přišla, měla jsem se Tedovi omluvit za tu naší hádku, kterou jsem vyprovokovala, ale nebyla jsem si jistá, jestli je to to, čím chci začít.

To jak se usmál a po bradě mu přitom stekl pramínek krve.

To jak padal k zemi...

Vždyť se mu mohlo něco stát!

Chápala jsem, že tím, že jsem se dozvěděla o Tedově zápasu jsem pronikla do jeho světa, ve kterém mě nechtěl, ve kterém jsem neměla, co dělat, ale na to už bylo pozdě.

Zvedla jsem k němu pohled. Pořád přede mnou stál a nejistě těkal očima kolem sebe.

„Tede, já..."

Trhnul sebou. „Víš, co? Já si dám rychlou sprchu, než...no před tímhle vším."

Stačila jsem jen přikývnout a Ted rychle ze skříně, která stála vedle dveří, vytáhl první čisté tričko, co mu padlo do rukou, a zmizel z pokoje.

Osaměla jsem. Stála jsem uprostřed místnosti a poprvé jsem se tu rozhlédla.

Všechny stěny byly polepené plakáty, což mě ani nepřekvapovalo. A když ne plakáty, tak poličkami s cédéčky, gramofonovými deskami a dokonce jsem si všimla pár knih. Mechanický pomeranč a Kdo chytá v žitě, přečetla jsem jejich názvy. Popošla jsem k oknu. Před ním byl stůl zarovnaný vším možným a vedle něj, na komodě stála klec a v hromadě pilin jsem zahlédla malou šedou kuličku. Křeček. Z nějakého důvodu mě to pobavilo. Celkově se dalo říct, že mě prozkoumávání Tedova pokoje zklidnilo.