Na Marsu je taky život

8.

Chystání se ráno do školy většinou probíhá bez komplikací. Nejdřív vstanu, vyberu si na sebe oblečení, namaluju se a jdu na snídani. Dneska se všechno sesypalo už u prvního bodu. Zaspala jsem. To možná není úplně přesné. Budík mi zazvonil, ale já se zvednou nechtěla, a tak jsem ještě chvíli ležela, a pak se ta chvíle protáhla. Zvedla jsem se, až když mi na dveře zaťukala matka. Naštěstí nešla dovnitř. Nechtěla jsem, aby byla první, co uvidím, zvlášť po tom včerejšku.

Už oblečená jsem šla do koupelny. Vytáhla jsem taštičku s kosmetikou a zastavila se. Podívala jsem se na sebe do zrcadla, pak znovu na balíček kosmetiky v mojí ruce, a pak ještě jednou do zrcadla.

Bez make-upu moje pleť byla světlejší, prázdnější a zdála se víc zranitelná. Krátké řasy nijak zvlášť nezvýrazňovaly moje nazelenalé oči a rty vypadaly obyčejně. Moje tvář teď působila tak nějak jednotně. Nic nevynikalo, žádná část obličeje nevzbuzovala výraznou pozornost. Tohle jsem byla vážně já. Pořád hezká, ale ne krásná, řekla by máma.

Líčidla pro ni byla ten nejlepší vynález na světě. Její arzenál rtěnek a očních stínů byl obrovský. Pamatuju si, že už v jedenácti mi koupila tužku na oči a zlobila se na mě pokaždé, když jsem nedokázala vydržet zatímco mi malovala linky, protože to bylo nepříjemné a štípalo to. Tehdy mi snad poprvé začala cpát do hlavy tu blbost s tím, jak jsme krásné ženy a musíme za to platit...

S povzdechem jsem sáhla po podkladovém krému.

***

Na obědě jsem si vzpomněla na to, co říkal Ted. Prý vám v jídelně jídlo roznáší číšníci. To byla za dnešek první věc, díky které jsem se usmála. Žádní číšníci. Opravdu ne.

Vedle mě seděla Ally a naproti nám Jessica. Na Ally jsem viděla, že se nemůže dočkat, až začne vyprávět o včerejším večírku. Než jsem se jí ale zeptala já, začala sama.

,,No řeknu ti, Jess, že jsi přišla fakt o hodně. S Ritou jsme si to fakt užily, že jo?" podívala se na mě a já neurčitě přikývla. ,,Bylo tam pár kluků z vejšky a no... fakt stáli za to." Zahihňala se při vzpomínce na minulou noc, zatímco já jsem tyhle vzpomínky chtěla vytěsnit. Ruce toho kluka už jsem na sobě cítit nechtěla, i kdyby jen v mysli. 

,,Ryan si na mě vzal číslo, hádám, že mi dneska zavolá," svěřila se pak. V duchu jsem protočila oči. I Ally by mohla vědět, že ten už se vážně neozve. ,,A co ten tvůj, Rito? Dobrý?" Hodila po mně očkem Ally s připitomělým úsměvem.

Zastavila jsem vidličku, kterou jsem se rýpala v jídle. Napodobila jsem Allyin úsměv. ,,Jo, dobrý."

Jessica na nás celou dobu koukala s neutrálním výrazem. Bylo mi jasné, že závidí. Toho ostatně Ally chtěla také docílit. Kéž bych Jessice mohla vysvětlit, že vůbec o nic nepřišla, že bylo lepší, že nešla. Kéž bych jim oběma taky mohla říct, co se včera stalo, ale to jsem nemohla. Nemohla jsem jim říct pravdu.

Ally se najednou mírně sklonila. ,,Pozor, jde sem Bryce."

Nenápadně jsem zvedla pohled a vážně... Bryce si to mířil přímo k našemu stolu.

Světlé vlasy měl sčesané dozadu. Na sobě fotbalovou bundu a přes rameno hozený batoh. Stejně v něm nic neměl, Bryce na učení moc nebyl. Výraz jeho obličeje jasně říkal, že všichni kolem něj jsou jen měsíce, které jsou nuceni k němu vzhlížet, a proto se může tvářit tak spokojeně sám se sebou.

Došel k našemu stolu, stoupnul si za mě a políbil mě do vlasů.

,,Ahoj holky," pozdravil. Ally s Jessicou se na mě obě podívaly pohledem, který říkal: Nezapomněla jsi nám něco říct?

,,Sluší ti to," pošeptal mi, ale tak, aby to slyšely i holky. Nebyla jsem schopná nic říct. Rozhlédla jsem se po jídelně. Několik lidí se dívalo naším směrem a já musela uznat, že to Bryce vymyslel dobře. Vždyť jak by mohla být pravda, že jsme se rozešli, když teď stojí ochranářsky (nebo spíš majetnicky) za mnou, je ke mně nakloněný, jako by mě chtěl každou chvíli políbit na tvář a usmívá se? Takhle přece lidi, co se rozešli nevypadají...

Chtěla jsem se ho zeptat, co to dělá, ale nějak ze mě ta slova nevyšla. Asi jsem ještě byla pořád zmatená z toho, že tu teď stojí a tváří se, jako by se nic nestalo.

,,Můžeš na chvilku?" Tahle slova už ale patřila jen mě, a já nevím proč, ale zvedla jsem se a šla s ním. Neměla bych sílu a odvahu ho odmítnou před celou školou.

Vyšli jsme z jídelny a na chodbě se Bryce opřel o stěnu. Přejel mě pohledem a pak si mě za boky přitáhl. ,,Vážně ti to moc sluší."

Teď už jsem se mu ale vzepřít musela. ,,Bryci, co to děláš?" Neřekla jsem to naštvaně ani vyčítavě, spíš tak nějak unaveně.

Bryce zvážněl a svoje ruce ze mě sundal. ,,Hele, já to chápu. To s tou holkou...ani nevím, jak se jmenovala. Zrovna jsme vyhráli zápas a tys na tu párty přišla pozdě–"

,,Takže je to moje vina?"

Bryce svraštil obočí. ,,To jsem neřekl, ale poslouchej mě! Byla jsi naštvaná, to beru, a včera jsi mi to s tím týpkem vrátila, takže jsme si kvit."

,,To myslíš vážně?" Nevěřícně jsem se na něj dívala.

Znovu ke mně začal natahovat ruce. ,,Jo, nemám ti to za zlý, fakt ne."

Odstoupila jsem od něj a nadechla se, protože mi bylo jasné, že se nejdřív potřebuju zklidnit. ,,Bryci, tys to asi špatně pochopil. Nerozešla jsem se s tebou jen kvůli tý holce. A co se týče včerejšku...nic se nestalo, ale to ani není tvoje věc, a i kdyby se něco stalo, tak jsem to neudělala proto, abychom si byli kvit a mohli být zase spolu."

Jeho obličej se zachmuřil. Myslím, že to bylo poprvé, co jsem v jeho výrazu viděla zlobu. Odmítla jsem ho, a to už po druhé. To se někomu jako je Bryce nestává, to se někomu jako Bryce nesmí stávat.

,,A co ta smažka, se kterou se taháš? Myslíš si, že to nevím? Trošku jsem se na vás dva totiž poptal, víš? Tak mi teď řekni, kdo z nás je tady ten zlej?" Jeho hlas byl tak chladný.

,,Ten s tím nemá, co dělat," hlesla jsem potichu. 

Bryce se zašklebil. Došlo mu, že zmínkou o Mattovi mě dostal. ,,Co myslíš, že na to řeknou ostatní? Že jsi normální coura!"

,,To mi vyhrožuješ?!"

Vypadlý pramen vlasů mi něžně zastrčil za ucho. ,,Jen říkám, jak to je, Rito."

Došlo mi, že jsem udělala chybu, když jsem se s Brycem rozešla. Když totiž chodíte s Jupiterem, musíte si počkat, až se on rozejde s vámi. Přestanete ho bavit a pak vám prostě oznámí, že je konec. Vždycky je to takhle, zažila jsem to hodněkrát, ale Bryce byl první Jupiter, se kterým jsem se rozešla já, a to bylo proti vesmírnému řádu. Ještě si mě totiž neužil, ještě jsem ho totiž neunavila, a vzala jsem mu možnost mi dát kopačky a tím mi dokázat, že je nade mnou a vždycky bude.

Sledoval mě, jak si to rovnám v hlavě a tón hlasu, kterým pak promluvil, byl najednou opět milý. ,,Tak co? Přece to všechno nezahodíme..."

Jenže já už se rozhodla. Nehodlala jsem mu dopřát vítězství, dopřát mu sebe. Tušila jsem, že naštvat Bryce nebude jen tak, ale byla jsem odhodlaná to risknout. Bryce byl poslední Jupiter, který mi zkříží cestu!

Odstoupila jsem od něj ještě víc a zpříma se mu podívala do očí. ,,Ne, Bryci! Je prostě konec!"

Chvíli mlčel. Odhadoval mě. Nikdy jsem se mu vzpírala, takže tohle byla proto pro něj novinka. Čekala jsem, že na mě zvýší hlas, ale to neudělal.

Usmál se. ,,Jak chceš. Je to ale tvůj hrob, co si kopeš."

Obešel mě, a já se na něj vůbec nepodívala.

Až když jsem osaměla, vydechla jsem. Věděla jsem, že Bryce nic neříkal jen tak pro nic za nic, ale přese všechno jsem na tváři cítila úsměv.