Na Marsu je taky život

15.

Přiznám se, že mi chvíli trvalo, než mi došlo, co jsem udělala špatně. Teda jsem špatně odhadla. Špatně jsem si totiž vyložila jeho chování. Jsem sebestředná, protože mě nikdy nenapadlo, že se choval jen přátelsky, že o víc nestál?

Jenže všechno začínalo podle obvyklého scénáře: seznámení proběhlo naprosto bez problémů, oba jsme se usmívali a skoro hned následovalo pozvání. V tomhle případě sice šlo o zkoušku kapely, ale jak jsem to měla rozlišit? Ne, to jsou jen výmluvy! Ignorovala jsem fakta. Nikdy jsem si u něj nevšimla kradmých pohledů, co na mě jiní kluci obvykle nechávali. Nikdy se mnou neflirtoval, aspoň ne tím způsobem, který jsem moc dobře znala.

Všechny tyhle myšlenky se mi honily druhý den v hlavě. Snažila jsem v tom udělat pořádek, a pak mi to všechno začalo dávat smysl – Ted má holku. Nebo o nějakou stojí... mohlo mě to napadnou dřív.

Další věc, kterou jsem si byla jistá, byl fakt, že jsem to všechno zkazila. Nevěděla jsem přesně co to všechno bylo, protože se nedalo říct, že jsme s Tedem byli přátelé. Nebo jsme snad byli? Po tomhle mi ale bylo jasné, že ať přátelé nebo ne, teď tomu byl konec.  Jak to vím? To jak se na mě včera díval po tom, co jsem ho políbila... Ten pohled mluvil za všechno. Jak to teď bude v práci jsem se neodvažovala domýšlet. Tušila jsem, že Ted je dost slušnej kluk na to, aby se se mnou bavil a choval se normálně, ale to bude asi tak vše.

Nic z toho mě ale nezlomilo, nemohlo. Na zklamání jsem byla zvyklá, a to v mnohem větším rozsahu. Bylo mi to prostě...líto.

O tom, že na to všechno až moc myslím, mě přesvědčila matka, která za mnou přišla do pokoje. Našla mě ležet v posteli, jak objímám polštář a tupě zírám do stropu.

,,Oběd už je na stole. Ty nemáš hlad?" slyšela jsem její hlas ode dveří, ale nezvedla jsem se, abych na ni viděla. Nechtěla jsem, aby mi slunce zastínilo výhled, aby zastínilo mě. ,,Je všechno v pořádku?" pokračovala po tom, co jsem ji odpověděla, že na oběd nepřijdu.

,,Jo, jasně," řekla jsem jen a moje starostlivá máma dveře opět zavřela.

Tak takhle vypadalo celé dopoledne. Nic moc. Odpoledne ale nebylo o moc lepší. Z pokoje jsem nevyšla. Představoval teď pro mě příjemnou soukromou atmosféru, kterou nikdo nemohl narušit. Prostě se mi nechtělo. Na obvyklý stereotyp rádoby plně funkční rodiny jsem neměla náladu.

Místo toho jsem seděla na posteli a prohlížela si starou encyklopedii o vesmíru. Dělávala jsem to dost často jako malá. Dal mi ji táta. No, spíš jsem si ji vyprosila. Chtěl mi udělat radost. Dřív v ní listoval se mnou.

Zajímavý fakt č.1: stáří vesmíru se odhaduje na 13,8 miliard let, což si absolutně nedokážu představit.

Zajímavý fakt č. 2: Ve vesmíru můžete najít nadkupy. Tvoří něco jako bariéry kolem shluku galaxií, ale mezi nimi existují úplně prázdné prostory. Bez hvězd. Bez ničeho. Je to zvláštní.

Zajímavý fakt č.3 -

,,Rito! Rito, pojď okamžitě dolů!" Slyšela jsem křičet mámu. Když chtěla, uměla být hodně hlasitá. S povzdechem jsem zavřela knihu a šla k ní.

,,Co je?" ptala jsem se, když jsem scházela schody. Matka vypadala lehce rozrušeně a na čele se jí objevila vráska.

,,Nevím o co tady jde, ale rychle to běž vyřídit!" Ukázala na vstupní dveře a s mrzutým mumláním odešla do kuchyně.

Co mámu tak rozhodilo, jsem hned pochopila. Na verandě stál v těžkých botách Ted. Na rtech křivý úsměv a v očích oheň. Byla jsem zaražená, že ho tam vidím stát, asi stejně jako matka.