Na Marsu je taky život

1.

Sešla jsem po schodech, zastavila se před zrcadlem a podívala se do něj. Holka, která se na mě z něj dívala, byla krásná. Měla krvavě rudé rty, mrkala na mě dlouhými černými řasami a nedávno dobarvené blonďaté vlasy dokonale skryly ty fádní hnědé. Dívala jsem se na ni a hnusila se mi. Umělá, falešná tak bych ji – sebe – popsala. Jediné, co na ní bylo trošku zajímavé, byly její nazelenalé oči, které se nepřirozeně leskly a na jejím bezchybném obličeji, jako by byly to jediné pravé. Jako by volaly po pomoci, která nikdy nepřijde. Ale o jakou pomoc vůbec stály?

Potřásla jsem před zrcadlem hlavou, abych se těhlech absurdních myšlenek zbavila. Takhle holky jako jsem já nemají přemýšlet. A tak jsem si jen upravila linku pod okem, nazula si vysoké boty na podpatku a vyšla do usínajícího Port Angeles.

V krátkých šatech jsem rychle klopýtala ulicemi k domu Steva Peterse, kde se konal dnešní mejdan. Před dveřmi jsem nasadila úsměv a doufala, že vydrží po celý večer.

Ocitla jsem se mezi celým vesmírem. Všichni se bavili, tančili a já se hned cítila líp, že nejsem sama.

Procházela jsem kolem a zdravila lidi ze školy. Jako první jsem uviděla Ally s Jessicou. Hned jsem se k nim vydala.

„Ahoj, holky," pozdravila jsem je a ony mi pozdrav hned vrátily a přidaly k tomu objetí.

„To je dost, že jsi dorazila," promluvila Jessica. „To jsi měla vidět, byl tady Chris no a víš, jak se nedávno vyspal s Emilly? Tak na to přišel Jacob a..." v ten moment jsem přestala poslouchat. Drby, to bylo tak jediné o čem mluvily.

Obě byly vysoké. Ally byla hispánka a Jessica používala tak tmavý odstín makeupu, že se barvou pleti dost přibližovala tomu Allyinu. Znaly jsme se ze školy, ani nevím, jak jsme na sebe narazily, ale tak nějak jsme k sobě patřily, ačkoliv jsem o to nikdy moc nestála. Mezi Ally a Jessicou platilo takové nepsané pravidlo, že pokud byly od sebe, pomlouvaly se navzájem, a i když jsem to neměla potvrzené, byla jsem si dost jistá, že když s nimi nejsem, tak probírají mě.

Jess i Ally byly obě měsíce. Prostě jen tak bezvýznamně pobíhaly kolem dokola. Jednou se možná srazí.

Obě naráz vyprávěly, co se před chvílí semlelo a já přispívala do konverzace stylem: Vážně? No to neudělal! Fakt jo?

Dala jsem si záležet, aby to znělo přítomně, ale jim to bylo stejně nejspíš jedno.

„Neviděly jste tu Bryce?" Změnila jsem téma při první příležitosti.

„Jo...šel nahoru," odpověděla mi nejistě Ally.

Když jsem se otočila směrem ke schodům, uslyšela jsem jejich šepot a nebyl pochyb o tom, co si říkají.

Ignorovala jsem hudbu, která tu hrála. Protáhla jsem se kolem stolu na stolní tenis, na němž se hrál beer pong, a směřovala ke schodům. Na druhém schodu jsem špatně došlápla a na podpatku se mi podvrtla noha. Snad si toho nikdo nevšiml.

Každý, kdo chodil na párty věděl, co se chodí dělat nahoru. Já to věděla taky (i z vlastní zkušenosti), ale doufala jsem, že se v případě Bryce mýlím, i když to bylo spíš jen naivní přání. Neznala jsem ho tak dobře, ale někoho jako je on vlastně ani pořádně znát nemusíte. Pro takové lidi mám vzorec – planety a měsíce.

Přede mnou bylo hned několik dveří. Potom co jsem omylem vyrušila jeden pár, jsem otevřela dveře, za kterými si to Bryce rozdával s pro mě neznámou holkou. Věděla jsem, co uvidím, a stejně ve mně malý kousek doufal, že to tak nebude.

Rozcuchaný a zpocený Bryce se okamžitě otočil směrem ke dveřím.

„Rito?" oslovil mě překvapeně.

Zklamaně jsem si povzdechla a dveře zase zavřela. Nepotřebovala jsem slyšet ani vidět víc. Tohle stačilo. Počkala jsem, ale nikdo zpoza dveří nevyšel. Slzy nepřicházely. Tyhle situace už jsem se naučila zvládat bez nich. Šetřila jsem si je pro někoho, kdo si je zaslouží, a to Bryce nebyl.

Měla jsem předpokládat, že se tohle stane. Bryce byl Jupiter. Obr mezi drobečky. Král mezi pěšáky. Kapitán fotbalového týmu. Posilovna, párty, škola. V tomhle pořadí. Snad ses konečně dočkal uznání své velikosti, řekla jsem mu v duchu.

Vrátila jsem se do centra dění. Nedaleko od schodů stály Jessica s Ally. Nepochybně chtěly vidět mojí reakci. Přešla jsem je beze slova a pospíchala od nich směrem ke kuchyni. Tvářila jsem se nezaujatě, i když jsem se tak rozhodně necítila.

Před očima jsem měla pořád Bryce. Zajímalo by mě, jestli té holce taky mezi vzdechy šeptal do ucha, jak je krásná.

Potřebovala jsem vypadnout. A pak...

Opíral se tak jako vždycky o stěnu. Tmavé vlasy mu padaly do očí. Propadlé tváře se pohybovaly od toho jak se bavil s vysokým potetovaným klukem, kterému se, myslím, říkalo Velkej Mike. V jedné ruce držel kelímek s pitím a úzké rty se mu leskly od kapek alkoholu, které na nich ulpěly.

Pohled na Matthewa mi na tváři vykouzlil úsměv.

Nepřemýšlela jsem. Pohotově jsem se k němu přiblížila a aniž bych si dělala starosti s Mikem, který na Mattyho nepřestával mluvit, stáhla jsem ho k sobě a jemně ho políbila. Jeho rty jsem tak zbavila kapek alkoholu a na oplátku na nich zanechala trochu své rtěnky.

„Ty vole, kámo! Co to..." ozval se Mattův potetovaný společník a jeho smích se rozezněl kuchyní.

Matthew se ode mě odtáhl a jeho oči, světle modré jako planeta Uran, se na mě tázavě podívaly.

„Půjdeme?" zeptala jsem se. Stačilo říct jen tohle, víc nebylo potřeba. Matthew přikývl, pochopil mě. Vypil poslední doušek alkoholu a kelímek odhodil stranou.

„Měj se." Kývl na Mika, který s připitomělým úsměvem kroutil hlavou.

„Jak to děláš, člověče?" Stačil na Matthewa ještě křiknou, ale to už jsem Mattyho chytila za ruku a co nejrychleji to šlo, ho táhla ven z baráku a pak stejnou rychlostí ulicemi k sobě domů.

„Stalo se něco?" ptal se mě, když už jsme byli skoro u mě.

„To ti řeknu potom," odpověděla jsem jen a byla ráda, že se Matthew dál neptal.

Asi tuším, co si teď myslíte. Nedokážu říct, jestli máte pravdu nebo ne. Ale ani to nedokážu vysvětlit tak, aby to dávalo smysl. Proč se chystám udělat to, co se chystám udělat? Má to souvislost s tím, že mě Bryce ještě teď někde podvádí? A kdo je Matthew? Na tu poslední otázku odpovědět můžu.

********

Nazdárek lidi! Vítám vás u zbrusu nového příběhu! ;D 

Všichni známe začátky a víme, že bývají krapet nejisté a kostrbaté. Na Marsu je taky život není v tomto případě výjimkou, a tak prosím o trpělivost...zlepší se to, věřte mi :D! 

Předem děkuji všem, kteří obětují svůj drahocenný čas a příběh si přečtou a taky těm, kteří mi věnují svůj názor. 

Opravdu jsem se tentokrát snažila dát příběhu něco víc...snad to bude vidět :D. 

Tichá Máří ♥