Na Marsu je taky život

11.

Jakmile jsem si setřela poslední slzy, nadechla jsem se a pak ještě jednou. To zvládneš, opakovala jsem si v duchu. Na malou chvilku jsem tomu i uvěřila. Naštěstí ta chvilka stačila na to, abych vyšla před zrcadlo. Musela jsem ten pláč zamaskovat.

Papírovými ubrousky jsem si setřela řasenku i linky. Nejdřív se mi černota, kterou slzy odnesly, rozmazala skoro po celém obličeji. Pečlivě jsem stírala zbytky make-upu. Obličej si opláchla studenou vodou a zadívala se na sebe do zrcadla. Z vlasů kolem tváře mi odkapávala voda. Oči jsem měla zarudlé, ale věděla jsem, že to za chvíli zmizí. Hrábla jsem do taštičky s make-upem a namalovala si nový, bezstarostný obličej.

*

Tušila jsem, že vlivem toho všeho jsem na něco zapomněla, jen jsem netušila, že to něco byla moje matka. Čekala na mě na školním parkovišti opřená o auto, aby na ni všichni mohli vidět, a umělými nehty nedočkavě poklepávala na kapotu. Když jsem ji zahlédla, okamžitě jsem si vybavila ranní rozhovor. Napadlo mě, že bychom si po škole mohly udělat dámskou jízdu, řekla.

Nehledě na to, že jsem měla podpatky, jsem zrychlila krok, co možná nejvíc, abych byla u ní.

,,No kde jsi? Nic neříkej, nastup, čeká nás zábava," pronesla vesele zatímco už dosedala do auta. V tichosti jsem se připoutala a matka vyjela. ,,Je všechno v pořádku?" zeptala se a já nevím, jestli se mi to jen nezdálo, ale snad jsem v jejím hlasem zachytila opravdovou starost.

Usmála jsem se na ni, i když mě v očích pálila tužka na oči. ,,Naprosto, už se těším na nákupy." Nebyla to tak úplně lež.

*

Nakupování s mámou byl zážitek. Připomínalo to trochu cestu do vesmíru. Obchoďák byl plný blýskavých věcí a máma všechno objevovala a prozkoumávala jako kosmická výprava. Musely jsme vejít do všech obchodů a projít každou uličku. Matka pořád v rukou držela nějaké oblečení, přikládala si ho na sebe a pozorovala se v zrcadle a když se jí úplně nezamlouvalo, nutila mě, abych si to, co vybrala, zkusila.

Tohle ne, dělá ti to velké boky. V tomhle nemáš hezká ramena. Tohle ti zakrývá klíční kosti! Nene, sundej to!

Myslím, že pro představu to stačí. I tak jsem za moment skončila ověšená taškami. I já sama jsem si něco vybrala, samozřejmě s matkou za zády, která si nikdy neodpustila odborný komentář. Podařilo se mi ji na chvíli setřást, a tak jsem si v klidu mohla projít stojany s oblečením. Zastavila jsem se u černé kožené bundy. Měla nakřivo stříbrný zip, široké klopy a byla krátká. Vybavila jsem si Tedovu budu, která vypadala podobně, až na tu spoustu cvočků a nášivek, které si musel přišít sám, nebo o to možná poprosil svojí mámu. Přejela jsem po falešné kůži a vybavila si Teda, jak zpíval kus písničky od Green day.

,,Přece nechceš vypadat jako nějaký motorkář, Rito. Co mě se týče, těmhle bundám odzvonilo už v osmdesátkách. Určité retro by se vracet nemělo," pronesla za mými zády matka.

,,Asi máš pravdu," řekla jsem nepřítomně, protože jsem věděla, že čeká, že s ní budu souhlasit.

,,Pojď, potřebuju tvůj názor." Vzala mě za ruku a dotáhla mě až ke kabinkám. Posadila jsem se na velký prostorný gauč naproti zrcadlu. Tašky narvané novým oblečením rozložila kolem sebe a matka mezitím zmizela za závěsem. V obchodě hrála tichá melodie. Celá jsem se zabořila do měkkého gauče a snažila se uvolnit.

První v čem matka vyšla byla zářivě růžová sukně lehce pod kolena s krajkovým lemem a bílým topem s úzkými ramínky. Prohlédla jsem si ji od hlavy až k patě. Na to, že už jí bylo přes čtyřicet měla hezkou postavu. Melírované vlasy jí sahaly po ramena, měla je lehce natočené kulmou. Zářivě se usmívala jako vždycky, když mohla být v zajetí módy. Jen jemné vrásky kolem úst a očí, takové její malé skvrny na Slunci, její obličej činily přísnějším. Outfit, který si vybrala byl spíš dívčí, než ženský. Hlavně ta zářivá růžová byla moc. Máma to určitě věděla, módě přece jen rozuměla, ale asi si nechtěla přiznat, že je na něco už prostě stará.

,,No, co myslíš?" zatočila se přede mnou.

,,Možná by byl hezčí nějaký jemnější odstín," navrhla jsem opatrně a ukázala na sukni. Matka si dala ruce v bok a zadívala se na sebe do zrcadla.

,,Máš pravdu," odtušila potom.

Další v čem vyšla byly jednoduché pouzdrové šaty v barvě večerní oblohy s véčkovým výstřihem. Jen jsem jí ukázala vztyčený palec. Bylo jasné, že tyhle si vezme.

Když do kabinky vešla potřetí, promluvila jsem na ni. ,,Mami, proč nemáš ráda Kita?"

Dlouhou dobu se z kabinky nic neozývalo. Pak máma vystrčila hlavu. ,,Proč se mě na to ptáš?" Přimhouřila oči a mezi úzkým obočím se jí zase objevila vráska.

Nejdřív jsem se zadívala pod nohy a potom pohled zase stočila k ní. ,,Je to tvůj bratr. Co se-" Matka mě přerušila tím, že v dalších šatech, které ještě neměla ani dopnuté, vyšla ven. Zastavila se před zrcadlem a v jeho odrazu se střídavě dívala na sebe a na mě.

,,Kit je...vždycky byl budižkničemu. Není na něj vůbec spoleh. Nikdy se nemusel snažit tak jako já. Všechno mu prošlo." zamračila se do zrcadla a pak pokračovala: ,,Oba jsme měli na vybranou, víš? Mohli jsme zůstat. Nikdy se nezměnit, nikdy nechtít víc. To si vybral on." Na dlouhou chvíli se zadívala do prázdna a před očima jí běhal nejspíš veškerý její život přede mnou a před tátou. Nepochopila jsem úplně, co tím myslela. Když jsem se chtěla ptát dát, předběhla mě. ,,Tyhle šaty mi nesedí. Přestrojím se a zaplatíme. Ještě nás čeká kadeřnice." mrkla na mě už zase s úsměvem. 

Jenže já tyhle falešné úsměvy znala dobře.