Na Marsu je taky život

10.

Snídani jsem se jako vždy snažila přežít bez větší újmy. Máma ve světlých šatech na míru seděla v čele stolu, decentně usrkávala kávu a mezitím stačila mluvit, pochopitelně zase o práci. Táta četl noviny, ale přikyvoval kdykoliv něco řekla, a já nedokázala vnímat.

Myšlenkami jsem neustále zabíhala k uplynulé noci s Mattem. Myslela jsem na jeho nesoustředěné ruce na mém těle. Na jeho vzdálené polibky, které tak úplně nepatřily mě a na jeho oči s rozšířenými zorničkami vlivem drogy, kterou si vzal. To nebylo nic neobvyklého.

Z té noci si toho nejspíš nebude pamatovat moc, což je možná dobře. Když Matt chvíli po tom usnul, přisunula jsem se k němu blíž. Obejmula jsem ho a zavřela oči. Představovala jsem si, že k sobě patříme, že v tomhle obětí spolu pokaždé usínáme. Bylo to naivní, vím. I když Matt fyzicky vedle mě ležel, duchem byl nepřítomný, byl někde jinde a byl sám, tak jako já...

,,...Tak ve tři nejdřív, ano?" Vrátila jsem se na zem. Zamrkala a před sebou měla obličej matky i s tou vráskou mezi obočím. ,,Rito, posloucháš mě vůbec?" zamračila se.

,,Jo, jasně, o co jde?" Nevzrušený tón v hlase jsem se snažila zakrýt, ale podle mámina nezměněného výrazu se to moc nepovedlo. Přesto když mi odpovídala, usmála se a dopila šálek kávy.

,,Napadlo mě, že bychom si po škole mohly udělat dámskou jízdu. Nákupy, kosmetika, kadeřnice... však už potřebuješ dobarvit kořínky, odrůstá ti barva. Co říkáš?" Její nazelenalé oči, které mám po ní, zářily nadšením. Tohle byl mámin ideální den, jenže neměla skoro žádné kamarádky, se kterými by mohla na nákupy chodit, a tak jsem tuto roli musela zastat já. Na druhou stranu jsem jí celkem rozuměla, já vlastně kamarády také žádné neměla, a i když odpoledne strávené s matkou v obchoďáku pro mě nebyl kdovíjak lákavý program, souhlasila jsem. Stejně jsem na práci neměla nic lepšího.

,,Výborně! Pořádně si to užijeme." Šťouchla do mě. O tom nepochybuju.

Táta jako vždy jen mlčel a přikyvoval.

Ve škole jsem naivně předpokládala, že se situace uklidní. Přes víkend mi přišla jen jedna smska, a tak jsem měla za to, že Bryceova vlna nenávisti už zmizela. Jenže jsem se spletla.

Jedna z prvních hodin, které jsem měla, byl tělocvik. Oblékala jsem se do krátkých modrých šortek a šedého trička se znakem školy. Cítila jsem za sebou pohledy ostatních holek, ale když jsem se otočila, dělaly jako by nic. Nechala jsem to být.

Naleštěné parkety odrážely světlo zářivek a všichni jsme se začali scházet. Byli jsme rozdělení tak jako vždycky do dvou skupin. Kluci společně s trenérem hráli na jedné půlce basketbal a my holky na druhé půlce měly hrát volejbal.

Mezi kluky jsem si všimla Bryce. Věděl, že se na něj dívám, ale úspěšně dokázal můj pohled ignorovat. Ruce jsem začala nevědomky svírat v pěst.

,,Nech si zajít chuť, Rito." Uslyšela jsem za sebou výsměšně říkat. Otočila jsem se a stála jsem čelem proti Kelly. Ta za sebou měla zbytek týmu roztleskávaček. Byla vyšší než já. Měla atletickou postavu, pevně vyčesané vlasy do vysokého culíku a na tváři se jí usadil vítězoslavný úsměv. Kelly byla ta holka, se kterou se Bryce kvůli mě rozešel.

,,Bylo mi hned jasný, že ty budeš jen jeho chvilková nerozvážnost, i když podle toho, co jsem o tobě slyšela, se divím, že ti nedal kopačky už dávno." Znechuceně se na mě podívala stejně jako holky, co stály za ní. Nemínila jsem nechat ji se mi dostat pod kůži.

,,Asi zapomněl říct, že to já se rozešla s ním," odvětila jsem suše a založila si ruce. Bylo mi jasné, že Bryce se na nás dívá, o to ostatně Kelly určitě šlo.

V rádoby soucitném gestu mi přejela po paži. ,,Jasně, Rito, namlouvej si to klidně dál. Pak se ke mně naklonila a zašeptala: ,,Teď víš jaký to je, děvko!"

Ačkoliv jsem se snažila jejím slovům nepřikládat váhu, zasáhla mě. Byla jsem já vážně ta zlá? Přece jen jsem Kelly způsobila bolest, když se s ní Bryce rozešel. Určitě mu na ní nezáleželo o nic víc než na mě, ale ona ho asi vážně milovala. Takže na jejích slovech nejspíš muselo být něco pravdy, ne?

Neodpověděla jsem jí a Kelly došlo, že se mě to dotklo. Za normálních okolností po sobě takové nadávky holky střílí naprosto běžně, a tak jí zarazilo, že mlčím. Než stačila říct ona nebo některá z holek něco dalšího, vešla naše tělocvikářka a my začaly hrát. Skončila jsem v týmu s Kelly a většinou roztleskávaček. Hra začala úplně běžně, náš tým dokonce vyhrával.

Když mě poprvé zezadu trefil míč, nevšímala jsem si toho. Když se to stalo podruhé, otočila jsem se na holky za mnou, ale nedokázala jsem říct, která z nich mě to trefila. Všechny měly dokonale nevinný výraz.

Zbytek školy jsem nepřítomně prozírala z okna nebo probloumala po chodbách. Slyšela jsem, jak se někteří posmívají, když jsem kolem nich prošla nebo mi věnovali pohrdavé pohledy.. Co všechno si asi tak říkali? Netušila jsem, že šanci se to dozvědět dostanu záhy.

Na dveřích kabiny záchodu jsem zatím své jméno na seznamu hříšníků nenašla. Brala je to jako malé plus. Zatímco jsem zkoumala dveře, dovnitř někdo vešel. Po hlase jsem poznala, že to byla Jesseca s Ally. Určitě šly k zrcadlům a upravovaly si oční linky a nanášely novou vrstvu rtěnky. Zaslechla jsem jejich rozhovor.

Ally: ,,...Nepříjde ti divný, že bychom to na ní nepoznaly? Takový lidi mají přece červený oči, nebo jizvy od jehel, nebo co já vím, ne? To Rita přece nikdy neměla."

Jessica: ,,To jo, ale copak ti nepřišla občas trochu mimo? Navíc, sama víš, že s tím Matthewem, nebo jak se jmenuje, něco má, nebylo by divu, kdyby v tom jela s ním."

Ally: ,,To je asi fakt."

Takže kromě toho, že jsem mrcha, děvka a kdoví co ještě, jsem teď i feťačka... Měla jsem chuť otevřít dveře a vyjít za nimi, ale neudělala jsem to. Jessica a Ally byly jediné, s kterými jsem se bavila, které jsem znala, i když jen jako měsíce. Vědět, že i ony dvě se ode mě vzdalují podobě jako se vzdaluje Měsíc od Země, i když mnohem větší rychlostí, bylo překvapivě bolestivé.

Jejich rozhovor už pokračoval běžně. Jessica se Ally zeptala, jestli by jí nepůjčila rtěnku a pak se dobu prohlížely v zrcadle. Když odešly, cítila jsem, že mi po tvářích stékají slzy. Nechtěla jsem brečet, opravdu ne, ale nějak na mě všechno padlo. Jediné, co jsem vždycky chtěla bylo být normální, obyčejná, běžná. Možná, že by bylo skvělé být pouhým měsícem. K něčemu připoutaný, nucený obíhat, ale u někoho být. Nemuset se starat. Jenže já jsem Venuše. Zajímavým faktem je, že atmosféra Venuše je zahalena neprostupnou vrstvou mraků. V tenhle moment jsem ty mraky cítila. Cítila jsem, jak mě obklopují smutkem a mou zbytečností, jak mě zakrývají a nejde jimi prorazit ven.