Na Marsu je taky život

4.

Tenhle rozhovor s Brycem byl vlastně příjemné zpestření od každodenní rutiny, kterou zažívám.

Většinou můj den vypadá nějak takhle: rychle se nasnídám, abych nemusela s rodiči dlouho sedět u stolu, pak jedu do školy, tam prohodím pár nezávazných slov s Jessicou a Ally, vyslechnu si jejich drby, jdu z hodiny na hodinu a večer chodím ven. Jenže dneska mi takhle rutina nestačila. Nedokázala bych sedět ve třídě a vnímat pohledy, které by se na mě upínaly, i když to by taky nemusela být pravda, ale jen můj pocit.

Na tom ale nezáleželo, protože jsem se rozhodla. Nasedla jsem do auta a odjela pryč. Domů jsem jet nechtěla. Rodiče už byli v práci a nijak mě nelákala představa, jak ležím v posteli nebo před televizí, a tak jsem všechno vsadila na jediného člověka.

Ráj, tak se říkalo místu, kam jsem měla namířeno. Byla jsem tam jen párkrát a můžu s určitostí říct, že k ráji to mělo hodně daleko. Možná proto tomu tak říkali, měla to být nadsázka. Matthew mi ale jednou vysvětlil, že Ráj se tomu říká proto, že tam vás nikdo neotravuje a nikdo po vás nic nechce. Bylo to jediné místo, kde jsem Matthewa mohla hledat.

Zastavila jsem před starým, opuštěným barákem na kraji města. Nejistě jsem se rozhlédla kolem sebe. Žádné jiné auto jsem tu neviděla. Uznávám, že šlo o dobré místo, kam se zašít před školou.

Vystoupila jsem a lehce našlapovala, aby se mi podpatky nezarývaly do trávy. Divila jsem se, proč Matt musí chodit zrovna sem, ale zároveň jsem tomu rozuměla. Kam jinam měl jít?

Uvnitř to nevypadalo o moc líp. Přede mnou, v jediné místnosti, se rozprostíraly staré pohovky, které byly rozestavěné do kruhu. Uprostřed nich bylo vyhaslé ohniště. Víc tu k vidění ani nebylo, nebo jsem se spíš rozhlížet nechtěla.

Na jednom z gaučů, na tom, který po letech používání vypadal nejlépe, se rozvaloval kluk. Nejdřív jsem ho nepoznala, to až když se na mě otočil.

„Ahoj, hledám Matta," promluvila jsem jako první. Trvalo mu uctivou chvíli než se vyhrabal do sedu a přitom mu z hlavy spadla kapuce a odhalila jeho bělostně blond vlasy, které byly neupravené tak jako on sám.

„Zdravíčko, Matt tu určitě bude za chvíli. Pokaždý mu to trvá. Nestůj tam tak, posaď se," řekl a rukou mi naznačil, abych si sedla vedle něj.

Nechtělo se mi, ale přece jsem to udělala. Díval se na mě svýma modrýma očima, které se zdály prázdné. Znala jsem tyhle pohledy. Prohlížel si mě a ani se to nesnažil skrýt. „Asi jsme neměli tu čest, já jsem Brad...a ty jsi?"

„Rita," vypadlo ze mě jen. Věděla jsem, kdo to je. Matt o něm občas mluvil. Nebyl to jeho kamarád, byl to Mattyho dealer. Z Mattova vyprávění jsem pochopila, že není dobré si tohohle kluka znepřátelit, ačkoliv jeho vyhublá postava a jeho vzhled připomínající osoby stojící v koutě, by nikoho nezastrašil.

„Hmm...Rita," převalil si mé jméno na jazyku, „no jasně, však jsem tě s Mattem několikrát viděl! To se ho budu muset zeptat, proč nás nepředstavil dřív." Mrkl na mě a kdybych neucítila, jak se pohovka prohnula, asi bych si nevšimla, že se ke mně přiblížil.

Měla jsem na to něco říct. Vím přece jak se jedná s kluky, i s těmi, s kterými nechcete mít nic společného, ale on byl jiný. Nevím, co na něm bylo, ale už jsem asi začínala chápat, proč by nebylo chytré ho naštvat.

Stačila jsem se jen usmát a přitom jsem ho odhadovala. Ten zvláštní pohled v jeho očích, ta podivně bledá pokožka, která se mu napínala přes vystouplé lícní kosti, až se zdálo, že je mu jeho vlastní kůže malá. Pak jsem si představila Mattyho, který za ním se skrytým zoufalstvím chodí kupovat drogy a tenhle Brad si to užívá. Užívá si pocit, že má Mattyho v hrsti, že ho potřebuje tak jako spousta dalších lidí, a to mě naštvalo.