Na Marsu je taky život

20.

Necítila jsem se líp. Vlastně hůř a už jsem ze sebe byla vážně zoufalá. Chovala jsem se jako malé rozmazlené dítě. Všechno jsem kolem sebe akorát zvládla zničit. Jakým právem jsem křičela na Kita a na Teda... Bože, Ted! Ten pohled v jeho očích. Měla jsem mlčet, nebo aspoň ke všemu přistoupit jinak.

Byla to moje vina.

Všechno.

Bryce.

Matka.

I Matt.

Kdybych tehdy na ten večírek nešla a nesedla si vedla Matta na terasu, kdybych s ním nezačala mluvit, kdybych ho tehdy nepolíbila, byla by teď aspoň jedna věc v pořádku. Jenže já to tenkrát udělala a Matta jsem začala mít ráda, i když svým zvláštním způsobem.

Kdybych matku víc poslouchala. Kdybych jí  pořád tolik neodmlouvala... Vždyť přece pro mě chce jen to nejlepší, i když má taky svůj zvláštní způsob.

A Bryce? Neměla jsem s ním chodit. Jenže on byl tak hezký a choval se ke mně mile (jistě, tak by se choval ke každé holce, kterou by chtěl dostat, jenže to jsem tedy neřešila). Neměli jsme nic společného a vlastně mi vždycky vadila jeho panovačnost a divný smysl pro humor, ale chodila jsem s ním i tak. Bylo pěkné s někým být, k někomu patřit... Jenže Bryce jsem neměla ráda, aspoň ne tak, jak bych si představovala, že se mají mít dva rádi.

Nikdy jsem nebyla zamilovaná a nikdo nikdy nebyl zamilovaný do mě.

A co Ted? Vzal mě na koncert, to ještě nikdy nikdo neudělal. Snažil se mi ukázat jeho barevný svět. Bavil se se mnou normálně, jako kamarád. Ted, který mě nepolíbil. Ted, který se vždycky usmíval. Který byl veselý, bezprostřední, energický a spousta dalších věcí, které se mi na něm líbily. A co jsem udělala já?

Venuše všechno spálí, žádný život na ní být nemůže, nikdy.

Ne!

Rozhodla jsem se. Já to všechno napravím, nebo se o to alespoň pokusím. Zminimalizuju škody, co  nejvíc to půjde. A začnu s Kitem.

*

Kitův obývací pokoj byl malý. Přesto tu všechno mělo svoje místo. Na zemi byl prošlapaný koberec s orientálním vzory. Všude kolem květiny, o které se Anne vytrvale starala. Skoro podél každé stěny se táhly police přeplněné knihami nebo cédéčkami.

Seděla jsem uprostřed gauče a chovala malou Judith ve svém náručí. Sama jsem Anne hned po příchodu poprosila, jestli by mi ji nepůjčila. Jakoby mi malé miminko mohlo dodat odvahu mluvit s Kitem. Ten seděl naproti mě v křesle, usmíval se, snad se ani mračit nedokázal.

Dřív jsem se s Kitem nebavila, nevídala jsem se s ním. Ani teď jsem ho nedokázala oslovit strýčku, nebo o něm takhle přemýšlet. Přesto patřil do mé rodiny a já do jeho.

Judy se pohnula v mojí náručí. Její oči na mě zvídavě koukaly a já věděla, že musím začít mluvit.

,,Kite?" zvedla jsem k němu pohled. Právě usrkoval kávu a pozvedl obočí. Až příliš formálním hlase, ve kterém muselo být skryté veselí, promluvil: ,,Ano, Rito?"

„Přišla jsem se ti omluvit, za to, jak jsem utekla a jak jsem se chovala."

,,No já ti nevím, Rito, ranila jsi moje city," schoval úsměv za hrnek a pořád mluvil tím příliš formálním hlasem. ,,Jen si dělám srandu, holka. Řekla jsi mi to správně, navíc tenhle temperament budeš mít po mámě, takže jsem na to zvyklej." zasmál se.

Já se ale o moc líp necítila. Judy mezitím ke mně natahovala ručičku a já jsem jí na na dlaň prstem začala kreslit kolečka.

,,Jen jsem nechtěla, aby ses na mě zlobil."

,,Já se přece vůbec nezlobím, to spíš ty se máš zlobit na mě kvůli práci. Takže se omlouvám spíš já," řekl Kit najednou docela vážně. Jenže i já jsem už nebyla naštvaná, spíš zklamaná, z mámy.

„To je dobrý, chápu to, s mámou si není dobrý začínat," ušklíbla jsem se a Kit se zase trochu zasmál. Pak dostal nápad. Odložil hrnek a zvedl se. Otočil se směrem ke kuchyni, kde Anne ohřívala Judith mléko a zavolal na ní: ,,Hele, Anne, nevíš, kde jsou starý fotky?"

Anne, aniž by se vyklonila z kuchyně mu odpovídala: ,,Jaký fotky?"

,,Fotoalba. Kde jsou?"

,,Já nevím, kde to máš, Kdyby sis jednou uklidil...!" křičela na něj z kuchyně.

Kit z legrace protočil oči.

,,Anne...no tak!"

Vyšla z kuchyně. Z ledabylého culíku jí vypadávalo několik tmavých pramenů a vlnily se jí na zátylku. V jedné ruce držela lahvičku s mlékem. ,,Do skříňky nad televizí ses díval? Tam jsem je myslím viděla."

,,Nojo, vidíš," zvolal Kit a prohnal se kolem ní, když už chtěla sáhnout do skříňky, aby mohl být ten, kdo fotoalba našel.

„Já se z tebe zblázním," zakroutila nad ním hlavu. Pak se otočila na mě a Judy. ,,Ukaž, nakrmím ji, ať tu máte klid." Natáhla se pro malou, ale ta se mě držela pevně. Udělalo mi to radost. Anne jí nakonec přeprala a když Judy začala kňourat, říkala jí: ,,Neboj, najíš se a pak můžeš k Ritě zpátky, jo?" A mně to udělalo radost ještě větší.

*

Kit mi ukazoval fotky a nezapomenul jich spoustu komentovat, většinou vtipnými zážitky. Jediná fotka z mámina mládí, kterou jsem kdy viděla byla ta ze svatby. Vypadala jako princezna. Jinak nebyla příliš sentimentální, nebo jsem si to o ní aspoň myslela.

Černobílá fotka, na které stála matka vedle Kita na její narozeninové oslavě mě upoutala. Kit mi řekl, že na fotce jí bylo osmnáct. Mně je sedmnáct. A děsilo mě, jak jsem jí podobná.

Měla na ní dlouhé tmavé vlasy a zářivé oči, ale neusmívala se. Když jsem se podívala pozorně, poznala jsem, že jí oči září smutkem. Nechápala jsem proč. Stála tam, dokonale zmražená časem, jako nějaká socha. Kit stál vedle ní. Držel jí kolem ramen, i když trochu křečovitě. Dělal grimasu, při které měl uličnicky vyplazený jazyk. Bratr se sestrou. Byl si dost podobný, i když byl puberťák.

,,Ten den řekla rodičům, že by chtěla jít na vysokou, do New Yorku nebo tam někam, studovat desing...asi o tom přemýšlela dlouho a řekla jim to jako svoje přání. Pohádali se kvůli tomu..." vzpomínal Kit a snad poprvé jsem v jeho obličeji viděla vrásky, způsobené hodně dávnými starostmi, které se teď jakoby náhodou vrátily. „ Oni jí moc nechápali a já byl příliš malej a příliš sebestřednej, abych se jí pochopit pokusil. Pak jsme jeli do zábavního parku. Navrhl jsem to já...Lana to tam ale vlastně neměla vůbec ráda." Kit otočil stránku. ,,Veselý narozky, co?"