Na Marsu je taky život

9.

Bryce nezahálel. Shodit mě před celou školou si předsevzal jako ten nejdůležitější úkol. Začalo to tím, že ke mně přišly Jessica s Ally a ptaly se, jak dobře zvládám to, že se se mnou Bryce rozešel. Pochopitelně všem řekl, že to on dal kopačky mě. To jsem koneckonců čekala. Prý jsem ho podváděla. Ten vysokoškolák byl údajně důkazem.

Co už jsem ale nečekala byl fakt, že se za něj postaví tolik lidí. Viděla jsem spoustu vyčítavých pohledů, jak od holek z roztleskávaček, tak od jeho spoluhráčů. Někdo mi to dokonce řekl. Jak jsi mu to mohla udělat? Nikdo lepší než Bryce přece není, a ty mu zlomíš srdce! Udělal si z toho celkem slušnou kampaň.

Ke konci týdne už jsem si i na Jessice s Ally všimla, že se mi lehce vyhýbají. Nechtěly se potopit se mnou. I když jsem věděla, že jsme ve skutečnosti žádné kamarádky nebyly, zamrzelo mě to.

V pátek mi taky došla první smska z neznámého čísla, ve které stálo jen jedno slovo. MRCHO.

****

Podobné smsky mi chodit nepřestaly. Přicházely z různých čísel, vždycky po dvou nebo třech za sebou. Jedna taková mi došla zrovna, když jsem vcházela ke Kitovi do restaurace. ZA TO ZAPLATÍŠ! Zajímalo by mě, kdo je psal, ale možná jsem to ani vědět nechtěla.

,,Tak tady je moje oblíbená neteř," smál se na mě Kit už od baru.

,,Jsem tvoje jediná neteř," řekla jsem mu a pak se ho zeptala, jak se má Anna s malou.

,,Skvěle. Mám ti od ní vyřídit, že se máš kdykoliv stavit, to samý ti ale říkám i za sebe... Máma na to ještě nepřišla?" změnil téma. Došlo mi, že tímhle způsobem se vlastně ptá na ni, ale z nějakého důvodu se neptal stylem: Jak se jí daří? Co dělá?

,,Ne, má teď hodně práce s novou kolekcí, nebo tak něco."

Kit jen přikývl. ,,Můžeš zase začít nádobím. Dneska tu moc narváno není, tak si aspoň v klidu dodělám papíry."

U dřezu už stál Ted. Slyšel mě přicházet a aniž by se otočil, pozdravil mě. ,,Čistý úterky jsou když tak ve skřínce napravo."

Mluvil odměřeně. Ne jako posledně, kdy z něj celého šla energie. Ani když jsem se postavila vedle něj, na mě nepromluvil. V kuchyni bylo slyšet jen slabý zvuk rádia, šplouchání vody a rozhovor dvou chlapů od baru, kteří se bavili o fotbale.

,,...co ve škole?" snažila jsem se prolomit ticho.

Ted opláchl umytou skleničku a položil ji vedle dřezu. ,,Normálka, co u tebe?"

,,Dobrý," řekla jsem jen. Věděla jsem, že se ho nemůžu zeptat na to, jestli je v pohodě. Dneska jsem se s ním bavila teprve po druhé, a tak bylo jasné, že určité hranice mezi námi jsou. Ale svým způsobem jsem čekala, že mi bude zase něco říkat, ať už se mě bude ptát na další kapely, které jsem určitě neznala, nebo na něco jiného. Minule bylo příjemné ho poslouchat a necítit na sobě jeho slídivé pohledy, nebo nervozitu, které na některé kluky v mojí přítomnosti padla, protože se snažili udělat dojem. Ted mi v tomhle přišel úplně jiný.

Když jsem se natahovala po talíři, letmo jsem si ho prohlédla. Jeho obličej jsem viděla jen z profilu. Sledovala jsem ostrou hranu jeho čelisti, černé vlasy, které tak jako minule trčely do všech stran. Jeho pohled byl zamyšlený, upínal ho do bublinek v dřezu. Měl mírně nakrčené obočí a já viděla světlou jizvu, která mu ho na pravé straně rozdělila.

Musel si všimnout, že se na něj dívám, ale nijak to nekomentoval.

,,Máš to odsud daleko domů?" pokračovala jsem ve ptaní.

,,Jen pár bloků...Až utřeš ty tácy, tak ty patří do toho velkýho šuplete." Poprvé za dnešek se na mě podíval, a i když on se neusmíval, jeho černé oči ano.

Za chvíli pronesl: ,,Poslouchej, hrajou nám k tomu Green day." Teď až jsem se zaposlouchala do melodie rádia. Ted se mezitím, zatím jen nepatrně, začal hýbat do rytmu. ,,Tahle je fakt dobrá," dodal ještě a začal kus textu dokonce zpívat.

,,V tvém podání ještě lepší," přikývla jsem. Ted se zasmál.

Zvláštní, že jen jedna písnička dokáže udělat tolik jako zvednout náladu.

,,Posledně jsi říkal, že hraješ v kapele, viď? Zpíváš tam?" Tedovi došlo, že se ho snažím rozmluvit, a podle toho, jak se zatvářil, mi bylo jasné, že jsem se trefila.

,,Hlavní vokály má brácha, já hraju na kytaru. Původně jsem hrál na basu, ale co s náma hraje Alex, tak na ni hraje on, že mu to jde prej víc. A samozřejmě máme ještě bubeníka. Hrajeme punk, to je jasný."

,,Jak si říkáte?" Přišlo mi to zajímavý. Já sama jsem v životě na nic nehrála. Podle mámy by to bylo k ničemu.

Ted se uchechtnul. ,,Původně jsme se jmenovali Slepý střeva, ale pak jsme se shodli na tom, že to není úplně ono. Brácha říkal, že nezní úplně hezky, když na tebe křičí, že jsi střevo. Nevíš, jestli je to pochvala nebo urážka. Tak teď jsme Krutý krůty. To zní víc punkově."

,,Souhlasím, že Krutý krůty znějí líp," přitakala jsem, protože se mi nechtělo přiznat, že to znělo pitomě. O to ale s největší pravděpodobností šlo.

,,Ty, Rito, kdybys chtěla, až skončíme, jedu rovnou na zkoušku, mohla by sis nás poslechnout. Hodil by se někdo nezaujatej."

Nedokázala jsem kontrolovat úsměv, který se mi usadil na tváři. ,,To by bylo fajn."

,,Super." Zazubil se Ted.

Nádobí jsme domyli a já jsem střídavě byla v restauraci, dolévala kávu, nebo roznášela jídlo, většinou hamburgery, a nebo odnášela nádobí zpátky do kuchyně, kde jsme si s Tedem pokaždé vyměnili pohledy. Těšila jsem se, až Kit řekne, ať už to zabalíme a Ted mě vezme na zkoušku. O hudbě jsem věděla kulový a ještě míň o punku, ale bylo fajn se o tom moct dozvědět a hlavně to vidět na vlastní oči.

Představovala jsem si otlučenou garáž, kde Krutý krůty zkoušejí, jak křičí do mikrofonů a mlátí do nástrojů a přece z toho nějaká melodie vychází.

K romu všemu jsem v zadní kapse sem tam ucítila, jak mi zabrnil telefon, nejspíš s další nenávistnou smskou a chtěla jsem jejich čtení oddálit co nejdál to šlo.

Když nám zbývalo jen vynést koš, Ted už stál oblečený ve své kožené bundě se stříbrnými cvočky a čekal na mě u zadních dveří restaurace. Mobil mi teď brněl dobu v kuse. Chtěla jsem si vypnout zvonění úplně, když jsem si všimla, že kromě smsek, které jsem čekala, že najdu, bylo mezi nimi několik od Mattyho včetně zmeškaných hovorů. To se nestávalo. Maximálně jedno zavolání, jedna smska, víc ne. Rychle jsem otevřela zprávy.

Sejdeme se?

Kde jsi?

Rito?

Ozvi se.

Podívala jsem se z displeje na Teda, který si zrovna přešněrovával tkaničku u svým těžkých černých bot. Nemohla jsem Matta nechat na holičkách. On se na mě taky nikdy nevykašlal. Potřeboval mě. Od toho jsme tu pro sebe byli. Venuše pro Pluto a Pluto pro Venuši.

,,Tede?" oslovila jsem ho. Zvednul ke mně usměvavé oči. ,,Promiň, ale já vlastně dneska nemůžu. Fakt si vás chci někdy poslechnout, ale dneska to nejde. Vadí to?" Omluvně jsem sklopila oči, protože jsem opravdu chtěla jít, ale nešlo to.

Ted vrazil ruce do kapes. ,,Jasně že nevadilo. Do příště snad nazkoušíme něco, co by tě nemuselo vyděsit." zavtipkoval.

,,Tím jsem si jistá." 

****
S malým zpožděním je tu další díl 😄