Fénix

3. kapitola

Chyba č. 3 - Nikdy jsem se neměla stát superhrdinkou

Následující dny byl Harry obzvlášť nápomocný. Testoval mé schopnosti a snažil se určit jejich rozsah. Ještě že svou experimentální místnost dostatečně zabezpečil. Když mě požádal, abych se pokusila moc ve mně místo potlačení uvolnit, síla následného výbuchu by normální zdi prorazila a sklo roztříštila.

Můj kamarád se octnul ve svém živlu. Pobíhal od jednoho laboratorního přístroje k druhému a neustále něco kontroloval v počítači. „Úžasné," téměř zaječel nadšením, „neuvěřitelné množství čisté energie. Nezanechává žádnou radiaci."

Kde se u něj projevovala radost, jsem já zůstala značně skeptická. Koneckonců jsem o to nikdy nestála. „Co je na tom tak úžasného, Harry," zeptala jsem se ho naštvaně, „i ty poslední zbytky mého života jsou v troskách." Začala mnou probublávat neskutečná zlost. „Jela jsem do Egypta, abych nemyslela na toho bastarda, co mě podváděl! Našla jsem úžasnou starou památku, ale asi bylo takové štěstí moc, když jsem se musela stát ubytováním pro mimozemskou formu života!" Unaveně jsem si sedla na nejbližší židli a poraženecky sklonila obličej do dlaní. „Já chci jen být normální."

„Ty to nechápeš, že ne?" Harryho slova mě přiměla se na něj podívat. Hleděl na mě nevěřícným pohledem. „Dal bych cokoliv, abych měl takové schopnosti. Můžeš být skutečnou superhrdinkou."

Vzpomněla jsem si na jeho rozsáhlou sbírku knih a časopisů s nápisy MARVEL a DC v knihovně a DVD u televize. „Čteš příliš mnoho komiksů a sleduješ moc filmů a seriálů, Harry. Proč bych proboha něco takového dělala? Mám ráda svou práci. Nikdy jsem nesnila o tom patřit k hasičům, policii nebo záchranářům." Popadla jsem sportovní mikinu z opěrky židle a nasadila si ji. „Tohle nejsem já," hlesla jsem a pochodovala ke schodům z téhle podzemní laboratoře.

„Víš, co mají všichni společného," položil mi otázku a já se zastavila, „nikdy neplánovali stát se hrdiny, jen chtěli něco změnit. Přemýšlej o tom."

Vyšla jsem z jeho domu a nasedla do auta. Po pár metrech jízdy jsem dálkovým ovládáním, které mi Harry věnoval, otevřela velkou kovovou bránu a opustila jeho pozemek. Vrata se za mnou automaticky zavřela.

Když jsem se přibližovala k centru města, hlásili v rádiu požár v jedné z výškových kancelářských budov. Byla jsem blízko, proto jsem ten chaos pár vteřin na to spatřila. Policisté odklonili auta zátarasy na silnicích. Za ně směrovali i chodce a snažili se ulice u budovy, co nejdříve vyklidit.

Chtěla jsem to ignorovat, ale Harryho slova mi zněla v hlavě. Tak jsem objela blok a zastavila na nejbližším volném místě. Pěšky jsem našla uličku se zadním vchodem do budovy. Ten policie ještě nehlídala, protože sem moc lidí asi nechodilo a auto se sem nevešlo. Nad dveřmi jsem spatřila kameru a blikání malé kontrolky mě ujistilo, že fungovala.

Vytáhla jsem mobil a vytočila Harryho číslo. „Hermono," ozval se jeho hlas, „můžeme si promluvit? Chápu, že jsem tě naštval, ale..."

„Potřebuji tvoji pomoc, Harry," přerušila jsem ho, „hoří jedna z kancelářských budov v centru. Je dopravní špička a nevím, jestli to sem hasiči stihnou včas." Odmlčela jsem se, než jsem se s posledním hlubokým nádechem rozhodla. „Co mám dělat?"

Harry zůstal moment ztichla. Dělal to vždycky, když uvažoval. „Tyhle stavby mají v suterénu plynové potrubí," konstatoval, „nesmíš ho nechat vybuchnout."

„Jak," vyhrkla jsem, „jak to mám udělat?"

„Při testech jsem si všiml, že energii nejen vysíláš, ale i pohlcuješ," vysvětloval mi, „plyn je v podstatě druh energie, zkus jeho sílu absorbovat do sebe."