Fénix

7. kapitola

Chyba č. 7 – Nikdy jsem neměla podlehnout

Bolest mnou projela jako elektrický proud. Tentokrát Serpent přišel připravený. Střetli jsme se už tolikrát, že věděl, co má dělat, aby mi ublížil. Čepel jeho nože zabarvovala má krev. Nepodařilo se mu mě bodnout, ale dlouhý hluboký šrám na boku dokazoval, že mě mohl zranit.

Můj superhrdinský oblek Harry s Ginny nepřizpůsobili, aby mě chránil před takovými útoky. Většinou po mě mí protivníci stříleli, ale mé tělo pohlcovalo energii výstřelů a kulky se ode mě odrážely. Ostří vedené pevnou rukou bylo dostatečně pomalé, aby touto obranou proniklo a zasadilo ránu. Věděla jsem to a proto jsem se nepřibližovala blízko na dost dlouhou dobu, aby se to mohlo stát. Jenže Serpent se stal jedinou výjimkou. Dostal se mi pod kůži. Doslova.

Pod přiléhavou černou maskou na obličeji se mu zformoval potěšený škleb. „Takže přece jen nejsi tak nepřemožitelná, jak si někteří myslí."

Pustila jsem krvácející bok a znovu se narovnala. „Ale pořád jsem silnější, než ty," hlesla jsem. Žlutooranžová záře opět zažhnula kolem mě, než jsem ji vyslala jeho směrem.

Těsně se vyhnul zásahu a znovu se řítil ke mně. Vyčkala jsem a v pravou chvíli vypustila další vlnu, co ho odmrštila vzad.

Šrám na boku opět zapulzoval bolestí a ten pocit mě srazil na kolena. Pádu na břicho jsem zabránila jen zapřením se rukama na podlaze. Zranění mi ubíralo sílu. Sledovala jsem, jak se opět zvedl na nohy. Normálně takový úder muže velké jako on odrovnal. Jeho oblečení muselo být nějak upravené, aby tlumilo náraz.

Udělal krok směrem ke mně, ale v tom se rozezněly policejní sirény. Ron musel zalarmovat nejbližší hlídky, když jsem přestala reagovat na volání z vysílačky v uchu a soustředila se pouze na Serpenta.

Ten parchant v zeleném se zarazil a zaposlouchal se do hlasitého houkání. „Příště tě dostanu, ptáčku," prohlásil, když si byl jistý, že policie jen neprojížděla. Potom se rozběhl k nejbližšímu východu a zmizel.

Pracně jsem se zvedla na nohy. Z rány na boku začalo vycházet příjemné teplo. Jakmile jsem přestala využívat energii, mimozemský organizmus v mém těle se začal soustředit na opravu napáchaných škod. 

Skryla jsem svůj superhrdinský oblek a opustila nenápadně budovu. Nasedla jsem do auta k Ronovi na místě, na kterém jsme se domluvili přes vysílačku. Když jsem ho ujistila, že to zvládnu, odvezl mě k domu, kde jsem bydlela.

O dvě hodiny později jsem už šrám na boku neměla. Jen opravenou kůži citlivou na dotek. Nezůstala žádná jizva. Jako by mě nikdy nikdo nepořezal. Užitečné, protože mě čekalo další rande s Dracem Malfoyem.

Blonďák mě vyzvedl u vchodu do domu, kde jsem měla byt, ve svém autě. Odmítl mi říct, kam mě bere, jen ať si na sebe vezmu něco pohodlného. Oblékla jsem si levandulové letní šaty na ramínka, sandály na klínku a mou oblíbenou koženou bundu. Můj výběr zhodnotil pohledem od hlavy až k patě a potom se usmál. Nijak moji volbu nekomentoval.

Jeli jsme uličkami Londýna, dokud jsme se nedostali na předměstí, kde si boháči stavěli své vily. Pokračovali jsme kousek dál, dokud nezastavil před velkým domem s antickými sloupy okolo vchodu. Nepotřebovala jsem se podívat na poštovní schránku, aby mi došlo, že mě přivezl k sobě domů.

Budova byla plná lidí, co ho hned po příchodu zdravili a blahopřáli mu. Obří dort se svíčkami v jídelně mě pak bezpečně ujistil k čemu přesně.