Fénix

5. kapitola

Chyba č. 5 - Nikdy jsem neměla jít na ten večírek

Stála jsem před obrovskou nástěnkou v Harryho laboratoři. Prohlížela jsem si fotografie budov a útržky informací o Malfoy Technologies,  Smith TC, Z-Corp, Greengrass Intel a dokonce i Potter Industries. Všechna ta místa měla, kromě toho, že to byla sídla společností zabývajících se technologiemi, jen jednu společnou věc. Za několik týdnů je všechny navštívil Serpent a něco v nich ukradl.

Moje nikdy nekončící frustrace plynula z toho, že se mi ho zatím nepodařilo zastavit. Pokaždé se mi do cesty postavila jiná loupež, automobilová honička nebo něco podobného způsobeného rozsáhlým gangem smrtijedů. Jejich zločiny měly přednost, protože Serpent dosud neohrožoval životy civilistů. Tedy alespoň jsem doufala, že k tomu nedojde.

„Co nám uniká," zeptala jsem se nahlas.

Ginny se otočila od počítače, kde usilovně hledala stejné odpovědi. „Nevíme toho dost," hlesla a znovu pohlédla na obrazovku, „kvůli ochraně dat nedaly ty společnosti policii informace o tom, co přesně bylo ukradeno."

„Ale díky mě," pokračoval Harry, který také něco zadával do počítače, „protože jsem pořád formálně majitelem Potter Industries," konstatoval a na obrazovce se objevily nějaké dokumenty, „máme přístup ke všemu v mé firmě." Procházel zprávu a posouval text, dokud nenašel, co hledal. „Včetně záznamů o tom, co Serpent sebral."

Postavila jsem se vedle něho a nahlédla mu přes rameno. „Co je to?"

Moment četl, než se obrátil na mě a Ginny. „Je to nějaký prototyp nové vysoce výkonné baterie."

Zamračila jsem se. „Na co Serpent potřebuje něco takového?"

Harry zavrtěl hlavou. „Mohl by ji chtít prodat, ale co jiného upřímně nevím."

„Ať už je to cokoliv, nebude to nic dobrého," souhlasila s ním Ginny. Potom pohlédla na mě, když jsem nervózně kontrolovala čas na mobilu. „Musíš někde být?"

„Ano," odpověděla jsem s odporem, „nějaký boháč má dneska firemní večírek v muzeu."

Harry se ušklíbl. „Alespoň si trochu odpočineš. Třeba tě to tam bude bavit."

Záporně jsem zavrtěla hlavou. „Nesnáším takové zazobance. Chovají se jako by jim všechno patřilo. Protože mají peníze, honosné domy, drahá rychlá auta a jejich vrcholem dne je předražená párty." Zarazila jsem se. „Bez urážky, Harry."

Můj nejlepší kamarád se ušklíbl. „No technicky jsem zazobanec, ale mám jen jeden honosný dům, žádné drahé rychlé auto a nikdy nechodím na předraženou párty. Takže vlastně spadám do kategorie boháči tolerovaní Hermionou Grangerovou." Zasmál se a já s Ginny jsme se k němu přidaly.

„Proč tam vůbec musíš jít," chtěla vědět zrzka, „nejsi jediný zaměstnanec muzea."

Povzdechla jsem si. „Moje nadřízená Penelope Clearwaterová mě požádala, abych tam byla. Když to řekla, chtěla jsem ji energetickým výbojem vystřelit skrze okno." Ta představa se mi vážně na moment zamlouvala. „Pak jsem si vzpomněla, že jsem superhrdinka a musela bych ji zachránit," dodala jsem a uklidnila zděšení v jejich tvářích. Asi jsem na vteřinu vypadala jako šílenec.

Znovu jsem pohlédla na mobil. Už jsem to nemohla dále odkládat. „Musím jít. Jinak to nestihnu. Můžu se upravit v tvé koupelně, Harry? Mám šaty sebou."

Harry jen přikývl. „Jasně. Budeme s Ginny pokračovat v hledání. Kdybychom na něco narazili, spojíme se s tebou přes tvou vysílačku."

A tak jsem se převlékla, upravila a vyrazila autem do muzea. Dnes tam večer bylo živo. Zaparkovala jsem a hlídači ukázala svou legitimaci zaměstnance.