Archeoložka Britského národního muzea Hermiona Grangerová prožívala obyčejný život jako každý jiný člověk. Dokud jí nenadálá událost nepředurčila k něčemu většímu. Získala superschopnosti a stala se maskovanou hrdinkou. Jako každý jiný superhrdina i...
Už uplynul asi měsíc, co jsem se rozhodla bojovat proti zločinu. Za tu dobu se z detektiva Weasleyho a jeho sestry Ginevry pro mě stali Ron a Ginny. Naším tajným úkrytem, jak ho při první spolupráci mého nového týmu nazval Harry, byl zvolen právě jeho dům.
Dávalo to smysl se vším technickým a laboratorním vybavením ve sklepních prostorách. A hlavně hustý porost okolo plotu rozlehlého pozemku zajišťoval soukromí. Nikdo by ani nepostřehl, že se zde ukrývala superhrdinka, co zrovna plnila titulní stránky novin a televizní debaty několika mediálních společností v Londýně.
Ohlasu jsem se nedivila. Od své první neplánované mise jsem teď už všem na očích zachránila nespočet životů, zastavila spoustu prchajících zločinců a překazila nesčetné množství krádeží. Policie přestávala být díky Ronově pomoci skeptická a běžně už se stávalo, že můj příchod očekávala.
Zatímco Ron se stal významnou oporou v terénu, Harry a Ginny nás podporovali vzdáleně přes malá komunikační zařízení v našich uších. Ginny se dokázala hacknout prakticky kamkoliv a Harry zase přispíval svými nikdy nekončícími vědeckými znalostmi. Tvořili geniální nezastavitelné duo, co vynalézalo stále více věcí, co se nám hodili. Jednou takovou byl i můj superhrdinský oblek, který mi věnovali před třemi týdny.
„Děláte si ze mě srandu," zeptala jsem se jich tehdy, když mi ukázali na dotek velmi zvláštní rudozlatou látku.
Ginny se na mě usmála takovým způsobem, že jsem okamžitě věděla, že bude následovat přednáška. „Každý superhrdina má své alter ego," oznámila a v tu chvíli vypadala jako Harryho ženská verze. Oba sdíleli stejnou fanouškovskou vášeň. „No tak, jen ho zkus."
Poraženecky jsem si povzdechla a převlékla se. Připadalo mi to jako špatný nápad, ale jakmile jsem se postavila před zrcadlo, všechny negativní myšlenky mi zmizely z hlavy.
Oblek, co se mě držel jako druhá kůže zakrýval celé tělo. Rudá látka, se zlatým znakem nějakého ptáka na hrudi stejným jako na pásku, přecházela v půlce stehen ve zlatou barvu. Totožný odstín měly i rukavice, co sahaly do poloviny paží. Šněrovací boty ladily s nohavicemi. Soubor doplňovala červená maska s lemováním okolo očí barevně totožným se znakem, páskem, rukavicemi, nohavicemi a botami.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Harry se povzbudivě zašklebil, když spatřil můj oněmělý výraz. „Máme pro tebe i perfektní jméno," řekl.
Pohlédla jsem na symbol a okamžitě jsem znala odpověď. „Fénix." Zalil mě nečekaný pocit radosti a obklopila mě žlutooranžová záře. Obrátila jsem se na Harryho a Ginny, abych jim poděkovala, ale jejich vytřeštěné pohledy mě zastavily. „Co se děje?" Nebylo to poprvé, co mě takhle spatřili.
