Fénix

9. kapitola

Chyba č. 9 - Nikdy jsem je neměla nechat vyhrát

Když jsem se probudila, slyšela jsem kolem sebe několik hlasů. Moje první myšlenka byla, že mě Ron a ostatní asi našli. Jenže ani jeden z nich nepatřil mým přátelům. Jako další mě napadlo, že bych mohla být v nemocnici, ale to jsem zavrhla skoro stejně okamžitě. Mimozemský organismus v mém těle zatím dokázal vyléčit každé zranění a záchranka by do toho skladiště nedorazila dříve než Ron, který by mě jistě odvezl k Harrymu.

Otevřela jsem oči a zamrkala. Pokusila jsem se zvednout, ale mé ruce svíralo cosi kovového připevněného k nějakým zvláštním lanům. Ihned mě napadla má nekončící obava z nějaké tajné vojenské laboratoře, kde by mě mohli zkoumat.

„Ale, ale," uslyšela jsem povědomý hlas, „už se probrala."

Pohlédla jsem směrem, odkud se ten dotyčný ozval. Spatřila jsem Theodora Notta, jenž něco dělal s tabletem a přitom na mě zíral. Rozhlédla jsem se. Toto nebyla hala skladiště, kde mě někdo omráčil. Podle nápisů a obsahu hlášení jsem poznala, že jsme byli v nějaké místnosti v elektrárně s velmi moderním vybavením.

Díky vzpomínce na poměrně rozsáhlou reportáž v televizi jsem poznala, že se jednalo o tu, kde zrovna testovali nový typ reaktoru. Kdyby se jim úspěšně povedl jeho zkušební provoz, mohl zásadně změnit postup získávání energie, protože na rozdíl od jaderných elektráren, nemělo v tomhle hrozit nebezpečí kvůli radioaktivnímu záření. 

Než jsem stačila něco říct, přiblížili se k Nottovi Pansy Parkinsonová, Blaise Zabini a Draco Malfoy, na něž pravděpodobně mluvil.

Posadila jsem se a spražila je nenávistným pohledem. Okolo nich jsem spatřila ještě několik lidí a pár jich dokonce poznala. Gang smrtijedů. Takže takhle to bylo. Celou tu dobu spolupracovali.

Musela jsem něco udělat. Snažila jsem se přivolat svou sílu, ale žlutooranžová energie nepronikla skrze ty kovové věci kolem mých rukou.

„Nesnaž se," promluvil ke mně Zabini, „zkonstruoval jsem ty tlumiče tak, aby tvou sílu absorbovali."

„Čekali jsme už dlouho," prohlásil Draco a přiblížil se ke mně, „chci konečně vědět, kdo to sakra je." Strhl mi masku, ale já se neodvrátila. Zlomil mi srdce, ale mou hrdost mi vzít nemohl. Šokovaně na mě zíral a maska z jeho ruky spadla na zem. „Hermiono," hlesl a ucouvl zpět. Jeho bouřkově šedé oči naplnila zrada, ale já jsem pohledem stále neuhnula. Neměl právo se cítit zrazeně, to já jsem patřila na dobrou stranu a každý den riskovala život.

„Naše malá archeoložka," prohlásila Parkinsonová posměšně, „ze všech v tomhle městě, Draco, jsi ošukal zrovna..."

„Sklapni," zařval Draco, aniž by mě spustil z očí, „Zabini udělej to, ať už to máme za sebou." Jeho pohled byl bez špetky citu. „Ostatní ti jen slepě věřili, že můžeš být něco dobrého. Ale my tě konečně zastavili."

Zabini vytáhl nějaký velký kovový předmět ve tvaru zbraně. Všimla jsem si, že do něj byly zapojená stejná lana, jako poutala mě. Tohle musely být jejich druhé konce. Zabini klikl na pár tlačítek a ta věc, co držel, se rozsvítila.

„Co to děláš," zeptala jsem se a škubnutím rukou jsem se snažila osvobodit.

„Tahle věc z tebe vysaje veškerou tvou moc," informovala mě Parkinsonová, „bylo složité ji sestavit, ale Draco dodal Blaisovi všechny součástky. Mohli jsme si některé z nich vzít z našich společností sami, ale to by upoutalo pozornost, takže se Draco převlékl za Serpenta a získal je. Pak už stačil jen vzorek tvé DNA, aby to fungovalo." Vzpomněla jsem si, jak mě tehdy Serpent pořezal. Jak mi mohlo ujít, že jindy už nůž nepoužil.

Náhle Zabini zmáčknul ještě nějaké tlačítko a mým tělem projela bolest. Nemohla jsem se pohnout a jen jsem sledovala, jak se lana žlutooranžově rozzářila. Jakási válcovitá část předmětu v Zabiniho rukou se začala plnit stejnou energii. Cítila jsem, jak mě ta síla opouští.

Stejně náhle to všechno přestalo a já se zhroutila na zem. Se slzami v očích jsem sledovala Draca. Jeden perský básník kdysi řekl, že rána je místo, kudy do Vás proniká světlo. Moje srdce krvácelo čím dál více a přesto jsem nechtěla nic jiného, než mu dokázat, jak se ve mně mýlil.

Parkinsonová se vesele zašklebila. „Máme to." Pokynula smrtijedům a ti zmizeli z místnosti. „Čas na fázi dvě."

Draco se na ni překvapeně otočil. „Co je sakra fáze dvě? Dohodli jsme se přece, že jí jen sebereme schopnosti. O ničem dalším nebyla řeč."

Zabini chápavě pokýval hlavou. Pak nečekaně prudce pohnul tím předmětem a jednou jeho části praštil Draca do brady. Blonďák spadl na zem a rukou si setřel krev z obličeje. „Co to sakra děláš, Blaisi," zavrčel naštvaně.

Zabini se jen zasmál a Nott s Parkinsovou se k němu přidali. „Vážně sis myslel, že když se nám taková síla dostane do rukou, že ji prostě necháme ležet někde v trezoru nebo použijeme na věděcké experimenty," konstatoval Zabini.

„Celou tu dobu jsme pečlivě vytvářeli s pomocí naší armády smrtijedů chaos," řekl Nott, „odváděli pozornost, abychom v pravou chvíli mohli převzít moc nad městem a zbavit se všech, co nám stojí v cestě."

„Chcete snad zabít královnu," ozvala jsem se a škubla svými pouty.

Parkinsonová se na mě ušklíbla. „Ta stará bába má sice moc. Ale když ochromíme parlament, tak naše podmínky bude muset brát vážně. Díky tvojí síle máme zbraň, zničíme Westminsterský palác a zahájíme novou éru vlády. Naše plány už nepřekazíš."

Draco se v ten moment zvedl a zaútočil na ně. Nott ho chytl zezadu a Zabini ho znovu praštil. Tentokrát se skácel k zemi a ležel bez hnutí. Zacloumala jsem opět svými pouty bezvýsledně. Teď jsem byla zase jen jako normální člověk.

Parkinsonová se ke mně přikrčila a dlouhé nehty mi zaryla do tváří, když mi sevřela obličej. „Nechápu, co na tobě viděl, když netušil, kdo skutečně jsi. Bez té síly jsi jen obyčejná a průměrná nicka. Ale brzy už to bude jedno," oznámila a v tu samou chvíli stiskl Zabini na zbrani spoušť. S hlasitou ranou udělal díru do zdi, u níž bylo napsáno na ceduli velkými písmeny POZOR KOMORA REAKTORU. Okamžitě se spustila siréna a budova se zatřásla.

Varování!

Vnější plášť komory poškozen!

Nadbytek energie 200%!

Teplota jádra kritická!

Nebezpečí exploze!

Ti tři se bez sebemenší známky strachu otočili a vyšli ven. Znovu jsem se pokusila osvobodit, ale nešlo to. Navíc mnou projela nová vlna bolesti. Mé tělo sebou zaškubalo a zhroutila jsem se na bok. Tohle byl konec. Za pár minut to tu vybuchne a část města bude zničena. Lidé zemřou a já je tentokrát už nezachráním.

˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙

Nová část příběhu je tady.

Přeji příjemnou zábavu.

Vaše Elisabeth226 :-)