Archeoložka Britského národního muzea Hermiona Grangerová prožívala obyčejný život jako každý jiný člověk. Dokud jí nenadálá událost nepředurčila k něčemu většímu. Získala superschopnosti a stala se maskovanou hrdinkou. Jako každý jiný superhrdina i...
Chtěla bych tvrdit, že mě rande s Dracem Malfoyem odradilo natolik, abych co nejrychleji zjistila, co jsem potřebovala a už ho nikdy nepotkala. Jenže se ukázalo, že se o mě zjevně skutečně zajímal. Byl velice inteligentní a rád poslouchal, když jsem vyprávěla o mé práci.
Při jednom z našich hovorů o jeho firmě jsem sice zjistila, že z Malfoy Technologies zmizel nějaký patentovaný adaptér. Ale ani s pomocí mého superhrdinského týmu jsem stále nevěděla dost. A tak jsem s ním dál trávila hodně času.
„Nebojíš se někdy," zeptal se mě Draco, když jsme už na několikátém rande seděli v kavárně, „že by mohl někdo v muzeu ukrást nějaký z těch tvých artefaktů?"
Usmála jsem se. „Proč? Chystáš snad loupež a potřebuješ ode mě informace?"
Šokovaně se na mě podíval. „Ne. Jasně, že ne. Proč bych proboha..."
„Dělám si srandu," přerušila jsem ho se smíchem, „a i kdyby se někomu náhodou podařilo překonat zabezpečení," uvažovala jsem, „věřím, že když by ho nenašla policie, tak by ho dopadla Fénix." S triumfálním úšklebkem jsem se napila kávy.
„Ah... naše rudozlatá hvězda," hlesl a zněl náhle nějak ironicky.
Zarazila jsem se. Uvědomila jsem si, že jsme vůbec poprvé spolu o Fénix mluvili. Takhle jsem si to ale nepředstavovala. „Jsem ráda, že za tohle město někdo bojuje. Zachraňuje životy a pomáhá lidem."
Pokýval hlavou, jako by přemýšlel o mých argumentech. „Kdyby něco chtěla změnit, proč nedá vědcům k dispozici trochu té své energie? Mohl by to být nový čistý zdroj."
Také mě to napadlo. Koneckonců můj nejlepší kamarád byl vědec a při testech vždy vypadal nadšeně. Jenže představy lepšího světa vždy překonala ta, kde jsem se ocitla na laboratorním stole rozřezaná na kousíčky a studovaná jako něco, co se dalo využít. Vnitřně jsem se zatřásla, ale udržela jsem klidnou tvář. „Možná nechce, aby její dar někdo zneužil," řekla jsem a předstírala nevinné uvažování, „aby se její síla nedostala do špatných rukou."
Moment mě jen sledoval, než se jeho pohled zachmuřil. „A co když chce jen slávu? Kdyby jí šlo jen o dobro lidí, proč se skrývá za maskou?"
Tuhle odpověď jsem znala. „Třeba ji nosí právě proto, že jí o slávu nejde. Pod tou maskou může být kdokoli. Je to symbol naděje." Jakmile jsem ta slova vypustila, toužila jsem mu všechno prozradit. Odtáhnout ho někam do soukromí a sledovat jeho údiv, když bych se před ním rozzářila. Jen abych mu ukázala, že Fénix celou dobu znal a mohla tak jeho názor na ni, na mě, změnit.
„Hermiono," ozvala se mi náhle Ginny ve vysílačce v uchu, „přestřelka s policií v Hatton Garden podle všeho jsou ti kriminálníci těžce ozbrojeni."
Obrátila jsem se na Draca, který si mě zvědavě prohlížel, protože jsem náhle ztuhla. „Já... musím si odskočit." Prudce jsem se zvedla. „Počkej tu na mě, musím ti říct něco důležitého."
Než stihl odpovědět, vyběhla jsem směrem k toaletám. Naštěstí se nacházely až na druhé straně kavárny a kousek od nich zadní východ. Zacloumala jsem klikou a zjistila, že bylo odemčeno.
Ocitla jsem se v malé prázdné uličce. Na druhé straně měly dveře bezpečnostní kouli, tak jsem sebrala ze země drobný kámen a strčila ho do mezery, aby se úplně nedovřely. Doufala jsem, že si toho personál nevšimne. Vyvolala jsem svůj superhrdinský oblek a vystřelila do vzduchu. Letěla jsem rychle. Každá vteřina mohla být důležitá.
Ginny mě naváděla a tak jsem se za pár sekund ocitla nad cílem. Policie zatarasila svými auty všechny výjezdy. Jejich protivníci, co zjevně vyběhli z klenotnictví kousek od nich, začali nekontrolovatelně střílet okolo sebe. Snažila jsem se přijít na to, jak to bezpečně zastavit.
„Emily, ne!" Ženský výkřik upoutal mou pozornost. Kousek od ječící ženy běžela po ulici malá holčička. Pár kroků kousek od ní ležel na silnici hnědý plyšový medvídek. Musela ho upustit, když jí matka strhla stranou do bezpečí menší uličky. Teď však cupitala přímo mezi ty kriminálníky a policisty.
Policie na té straně okamžitě přestala střílet. Lupiči ale nic takového neudělali. Spatřila jsem dvě hlavně namířené tím směrem a prsty znovu mačkající spouště.
Na nic jsem nečekala. Rychle jsem přistála, objala dítě a pravou ruku napřáhla před sebe. Zářivý štít se zhmotnil doslova vteřiny předtím, než do něj narazily první střely. Zločinci překvapení mým vpádem přestali na moment bezhlavě pálit a zírali na průhlednou žlutooranžovou bariéru.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Policie na druhé straně se zatím přiblížila k jejich autu a přinutila je se vzdát. Předala jsem dívku plačící a děkující matce. Zvedla jsem medvídka a podala ho děvčátku. Usmálo se na mě a plyšovou hračku sevřelo v náručí.
Mrkla jsem na něj a vznesla se. Uklonila se tleskajícímu publiku a vyrazila směrem ke kavárně, kde na mě čekal Draco. Vzadu v uličce jsem se upravila a tiše otevřela zadní vchod.
Když jsem se vrátila k našemu stolu, moje blonďaté rande zíralo na mimořádné zprávy, kde se zrovna znovu přehrával záznam přestřelky a mé záchranné akce.
Draco se na mě podíval, než se obrátil znovu k televizi. „Zmeškala si podívanou," oznámil mi, „tvoje hrdinka se zase předvedla."
Sledovala jsem video. Podle něj jsem zasažení několika kulkami byla blíže, než jsem si původně myslela. Kdybych se rozhodla o vteřinu déle, ta holčička mohla být mrtvá. „Kdyby jí nešlo o dobro, nevrhla by se do takového nebezpečí," konstatovala jsem.
„Ale co když je to jen přetvářka," uvažoval, „má sílu, které se nikdo nemůže rovnat. Co když se jednou nezastaví? Nic to nemění na tom, že je nebezpečná."
Nutkání povědět mu pravdu se okamžitě vrátilo. Jenže pohled v jeho očích mě zastavil. Viděla jsem v něm strach. A v ten moment se jeho údiv v mé představě odhalení mého tajemství změnil na čistou hrůzu. Mohl by se mě skutečně začít bát?
„Dobře, hned jsem tam," vytrhl mě z myšlenek. Vypnul hovor na mobilu, o kterém jsem ani nevěděla, že ho přijal a usmál se na mě. „Promiň, musím něco vyřešit. Co důležitého si mi chtěla říct?"
Polkla jsem a rozhodla se. „Jen, že jsem si dnešní rande moc užila. Nikdy jsem nepoznala nikoho, s kým bych si tak rozuměla." Naklonila jsem se k němu a políbila jsem ho.
Polibek vykouzlil na jeho tváři další úsměv. „Zavolám ti. Zatím se měj."
S těmi slovy zaplatil za naše občerstvení a společně jsme vyšli před kavárnu. Dívala jsem se na jeho vzdalující se záda a doufala, že mu jednou budu moci prozradit, kdo jsem.
