Ice Blue Eyes - ledově modré oči

kapitola 10 - Nové rozhodnutí

To nemůže být možné. Tohle je deník poslední hvězdné princezny. To má určitě cenu zlata. Ale já to neprodám. Nejsem blbá. Timbery tam určitě nějak rozumně vysvětlí, proč se vzdala trůnu. Není blbé tykat princezně? To je jedno. Stejně teď už jí to vadit nebude. Určitě by se, ale nevzdala trůnu kvůli klukovi. (A kdyby ten kluk byl fakt pěkný...?) Jenže postupně jak jsem četla úryvky deníku, docházelo mi, jak moc jsem se pletla.

„...celé to byla lež. Proč mi to jen nedošlo dříve. Derek byl jen poskok Kongresu. Když jsem odmítla jeho nabídku utéct a nechat všechny starosti tady, Kongres už ovládal nejmíň polovinu státu. Lidé se chytali na jídlo zdarma v dobách jeho nedostatku a dvojnásobně zdvižených daní si ani nevšimli. Taky proč by měli, když minimálně třetina šla do kapsy kongresu. Navíc čelit útokům ze severu není taky zrovna sranda, ale o to se Kongres nestará. Nedivila bych se, kdyby je sám naplánoval. Ale to nikde nedokážu. Opravdu jsem si toho měla všimnout dříve. Byla jsem příliš poblázněná sladkýma řečičkami, abych si všimla, jak mě okrádá vlastní rada zástupců. Jediným štěstím pro mě bylo, že moji nejbližší služební zůstali se mnou a včas jsem se dozvěděla o připraveném přepadení, které mělo nastat při mé každodenní projížďce okolními lesy, na které bych byla naprosto bezbranná. Nemohla jsem nijak dát najevo, že o atentátu vím. Vzala jsem si jen malou brašnu a pak se místo obvyklou trasou vydala směrem ke hranicím. V jedné malé vesnici se o mě dobře postarali. Vydávala jsem se za obyčejnou dívku, což mi nedělalo takový problém, jaký jsem čekala, jelikož jsem byla vychována, abych pochopila starosti svého lidu a jednou za čas také v převleku chodila mezi svými poddanými a zjišťovala, co se děje.  Mezi tamní obyvatele se mi povedlo zapadnout. Dokonce jsem tam potkala jednoho kluka a no, to není důležité. Kongres, který se po mém zmizení stal hlavou státu, se sice postaral, aby všichni, kdo mě znají, žili v domnění, že jsem utekla s Derekem do ciziny, a těm co mě znali jen jako královnu, nechali vymazat paměť, ale nikdy po mně nepřestal pátrat. Na vesnici jsem zůstala jen něco přes rok a 9 měsíců, protože za tu dobu můj život nezměnil jen útěk, ale i...

 Ne to tu opravdu nemůžu napsat. Už tak tím, že si zde vylívám srdce, ohrožuju všechny, kdo mě chránili a riskovali tím svůj život, jen abych byla v bezpečí.  Musela jsem si tehdy najít jiný úkryt. Pak mě něco napadlo. Kongres zrovna zakládal akademii na zaučení nové generace, která je za pár let nahradí. A kde jinde by mě Kongres hledal méně než mezi svými vlastními budoucími členy? A tak jsem se dostala sem, na PTAV...."

„.... Samota mě užírá. Nemůžu nikomu svěřit své tajemství. Bylo by to příliš nebezpečné. Ale musím to zvládnout. Přísaha mě pojí s touto zemí a já jsem povinna sloužit svému lidu. I když jsem teď spíše vězněm ve svém vlastním státu. Musím být silná a najít ten správný okamžik, kdy se postavit strachu, vstříc nebezpečí a svrhnout Kongres.  A nikdy nesmím zapomenout co všechno je v sázce..."

„... čekal jsem příliš dlouho. Kongres mě našel. Tohle nejspíš jsou moje poslední řádky. Nikdo se ale nedozví o mém největším tajemství. Bude to tak lepší. Zůstane mimo tohle všechno. A možná. Opravdu jen možná, v budoucnu napraví všechny moje chyby a zaváhání. Já už propásla svoji šanci, ale to neznamená, že kongres vyhrál. Už slyším přijíždět vozy. Nemá cenu dále utíkat. Nejsou to přímo ty nejlepší podmínky pro vzpouru, ale mě jen tak nedostanou. Já se nevzdám.

Nemo me impune lacessit! Nikdo mě nenapadne beztrestně."

Tady deník končí. Jsem ohromená Timberinou odvahou. Já sama bych to nedokázala. Píše, že udělala spoustu chyb, ale zároveň se zachovala, jak nejlépe mohla. Dokonce i při přímém útoku Kongresu si zachovala chladnou hlavu a povedlo se jí schovat svůj deník. Byla opravdu odvážná. Nechci si ani domýšlet, co s ní udělali. Ale pomalu mi dochází trpká skutečnost. Nemůžu odjet. Už kvůli Timbery. Musím být jako ona, jako kočka. Musím být silná a najít ten správný okamžik, kdy zaútočit.