Ice Blue Eyes - ledově modré oči

kapitola 13 - Nový zájem

... všichni se začali zvedat z polštářů a tleskat.

„Nám vládne pravda."volali a zvedali pěsti vzhůru. Byl to krásný pocit, stát tam a užívat si slávu.

„Myslím, že máme vítěze. Tiffany Beckstrová. Nová předsedkyně vašeho ročníku." prohlásila Debbie a já si začala připadat, jako v nějaké reality show. Přece to nemůžou brát za tak velkou událost. Za měsíc tu bude stát zase někdo jiný. Jenže brali. Sotva mi předseda Tamburíny položil na hlavu korunku. Na podium se začali hrnout davy spolužáků a všichni, co se mnou celý měsíc neprohodili ani slovo, mi chtěli pogratulovat. Hledala jsem v tom davu Astrid, ale neuměla jsem ji nikde najít. Asi šla pryč. Chápala jsem ji. Musel to pro ni být šok. Alespoň stejně velký jako pro mě. Z počátku jsem si užívala slávu, která mi po pár minutách začala lézt na nervy. Bylo těžké nelhat, abych neporušila slovo, a zároveň nebýt na ostatní zlá, když se na tebe všichni mačkají a chtějí odpověď na nesmyslné otázky. 

„Opravdu nikomu nebudeš lhát?"

„Jaká je tvoje oblíbená barva?"

„Máš kluka?"

„Budeme kamarádky?"

„Můžu si tě vyfotit na tapetu?"

Nešlo to zvládnout. Byli jako lavina.

„Nechte ji všichni bejt!" Ozvalo se najednou z davu.  A kupodivu to fungovalo. Dav se rozestoupil a ke mně se dostala malá holka s fialovým melírem, ale na to jak byla malá, měla dost silný hlas. Než se dav stihl konečně vzpamatovat, už mě brala za ruku a táhla mě pryč od těch mých nových vtíravých „fanoušků". Byla jsem ji za to vděčná.

„Jak se jmenuješ?" zeptala jsem se, když jsme jednou z vedlejších chodeb mířily k jídelně. Nebylo tu ani živáčka.

„Já jsem ale trdlo." příjemně se na mě usmála a já zadoufala, že si možná konečně najdu kamarádku. „ Ani se nepředstavím! Já jsem Sofia Culletová. A ty si Tiffany. Tebe zná teď každý.  Tak když se teď známe, musíme se na pár věcí domluvit. Pro začátek jsem BFF. Každý den ti napíšu, jakou barvu si máš obléct, ať jsme sladěné. Nesnášíme mrkev, celer, petržel..."

Nebo taky ne. Fakt z bláta do louže. Musím se ji nějak jemně zbavit, než si ze mě udělá kopii. Počkat tady to přece znám. Sice jsem tu od toho incidentu s útěkem před Astrid nebyla, ale určitě je to tady. Tudy se jde do baru nad bazénem. Mám nápad.

„Víš Sofi. Já bych si potřebovala zajít na záchod. Klidně jdi na před, já tě pak dojdu."

„Ale musíme chodit všude spolu..." začala protestovat.

„Ok. Díky. Tak za chvilku." rychle jsem vypadla. No, to mi to předsevzetí o lhaní pěkně začíná. Vešla jsem do baru a místo, abych šla na WC, seběhla jsem schody k bazénu. Skvěle, únikový plán č. 1 vyšel bezvadně. Ještě se dostat nepozorovaně do pokoje.

To bych měla zvládnout snadno. Všichni by měli zrovna být v jídelně. Jenže nebyli.

On přece nemůže být v jídelně jako ostatní. On musí stát přímo u dveří mého pokoje, jakoby přesně věděl, že uteču. Což nemohl, nýbrž jsem to nevěděla ani já.

„Já věděl, že jsi výjimečná." řekl naprosto klidným hlasem a vůbec si nevšímal zlosti v mých očích.

(Co to kecá?)

 "Tys to věděl jo?! A proto si nechal Astrid, ať si ze mě utahuje! Nikdo mi nepomohl. Na všechno jsem byla sama!" vybíjela jsem si na něm všechen vztek, co jsem v sobě dusila snad už celou věčnost.

„Nikdo?" tajemně se usmál. „Nemohl jsem pro tebe udělat víc. Musela jsi najít sama sebe. Zjistit jak moc silná."

„Počkat. Ne.  To jsi nemohl být ty. Ten kdo mi „poslal" ten vzkaz. A i kdyby, neměl jsi pravdu.  To, že jsem vyhrála, byla jen náhoda. Nejsem silná, ani výjimečná." byla jsem z něj zmatená.

„Ty to ještě nevíš? Nevidíš pravdu? To je vtipné. Musíme to napravit." znovu se šibalsky usmál, vzal mě za ruku a vtáhl mě do mého pokoje.

„Co si myslíš, že děláš?" stačila jsem ještě křiknout.