Ice Blue Eyes - ledově modré oči

kapitola 2 - Nový začátek

Dorazili jsme na místo. Autobus se s trhnutím zastavil a do uličky mezi sedadly se začali hrnout ostatní studenti. Možná i mí budoucí spolužáci. Rozhodla jsem se raději počkat. Když se všem podařilo protlačit ven, měla jsem konečně prostor vystoupit. Jenže jsem do někoho vrazila.

„Au!" vykřikla jsem, „Neumíš dávat pozor!"  Vzhlédla jsem, abych se mohla podívat, kdo to do mě vrazil. Byl to ten kluk s ledově modrýma očima. Z blízka byly jeho oči ještě úchvatnější. Najednou jsem si uvědomila, jak nepřátelsky jsem musela pusobit. Vždyť já si ho nevšimla stejně jako on mě.

„Promiň, jsem po té cestě dost utahaná."

On jen přikývl, mírně se na mě usmál a galantně mě nechal projít. Možná tu všichni nejsou jen namyšlení spratci. Taky jsem se na něj usmála a pomalu vystoupila z autobusu. To bylo všude shonu. Ti, co tu už studovali, se zdravili se starými přáteli a ti, co tu byli noví, stejně jako já, si hledali přátele nové nebo se pomalu rozkoukávali pod ochranou starších sourozenců. Pak zařinčel zvonek a všichni se odebrali do tříd. Bylo už pozdní odpoledne a všechny nás čekala jen jedna uvítací hodina. Taky jsem zamířila ke své třídě. Ještě že byl v brožůrce, kterou mi poslali spolu s dopisem, podrobný plánek školy, jinak bych se tu brzo ztratila.

Ve třídě si všichni pořád vesele vyprávěli zážitky z prázdnin. Stále jsem si nemohla zvyknout na to, jak mají prázdniny jen dva červnové týdny, zatímco já si je mohla, nebýt PTAVu, následující dva měsíce. Náhle se ozvalo bouchnutí dveří, když do třídy vstoupila učitelka. Byla to mladá žena menší postavy s černými vlasy a stylovými brýlemi. Oblečená byla do pohodlných džín a halenky. Od první chvíle působila optimisticky.

„Tak se tu zase vidíme. Pro ty co mě ještě neznají, já jsem vaše třídní učitelka pro tento semestr. Jmenuji se Martina Riedlová a některé z vás jsem měla minulý semestr na malířství. Třídní učitelku jsem ještě nikdy nedělala, tak mě prosím omluvte, kdybych na něco zapomněla. Na dnešek jsem si raději napsala poznámky. Myslím, že můžeme začít. Á ano. Bod číslo jedna. Vítám mezi vámi vaši novou spolužačku Tiffany Beckstrovou. Tak, která z vás to je?"

Nesměle jsem zvedla ruku.

„Ahoj Tiff. Vítám tě na PTAVu. Mám tu pro tebe školní náramek." podala mi tenoučký kus stříbra. „Pomocí něj se zjišťuje tvá docházka, můžeš s ním otevřít svůj pokoj i skříňku, takže ho za žádnou cenu nesundávej. Ale to ti jistě vysvětlili rodiče nebo starší sourozenci." dodala s úsměvem. Přikývla jsem, protože se mi nechtělo vysvětlovat, že jsem jediná z naší chudé rodiny, koho přijali. Nestála jsem o lítost. Byla jsem spíše unavená po dlouhé cestě sem. Chtěla jsem si jen jít lehnout.

„To je dobře. Bod číslo dvě. Gratuluji Astrid O'Miniové, naší premiantce a nyní i předsedkyni třídy pro první měsíc tohoto semestru." Oznámila učitelka a začala tleskat. Na to se z poslední lavice zvedla blondýnka a roztleskala se celá třída. Proč by ne. Vždyť vypadala jako miss World, pohazovala vlasy, mrkala dlouhými řasami a na všechny strany posílala vzdušné polibky. Neměla bych odsuzovat lidi podle toho, jak vypadají, ale tahle je rozhoně rozená herečka a šla by přes mrtvoly, aby dostala, co chce. Když se konečně všichni ztišili (na můj vkus až příliš pozdě), pokračovali jsme dál v programu. Do tabletů, které byly povinnou výbavou každého studenta (další důvod, proč tu chodí převážně boháči) jsme si sestavili základní rozvrh, ke kterému jsme si mohli přidat 2 volitelné předměty. Hned jsem sáhla po malířství s naší třídní, pak jsem si zvolila debatu, ta se může hodit a chtěla jsem i tělocvik, ale v dané hodiny jsem už měla něco jiného, tak jsem si slíbila, že každé ráno budu chodit plavat nebo běhat. To bude teprve zábava. Stáhla jsem si všechny potřebné online učebnice a aplikace, a pak se vydala s ostatními do jídelny.

Když jsem si vzala večeři (mimochodem zapékané tousty mňam), šla jsem si někam sednout. Vím, měla jsem někoho oslovit, přisednout si a najít si přátele, ale byla jsem tak unavená, že jsem si sedla k jedinému volnému stolu v jídelně. Byl kulatý a stál přímo uprostřed. Když jsem si k němu sedla, všichni ostatní po mě pokukovali, ale já to přisoudila faktu, že jsem nová. A to byla chyba. Měla jsem zdrhnout, protože hned na to se za mnou ozval uštěpačný hlas: „Co si myslíš, že děláš?" Otočila jsem se a uviděla Astrid O'Miniovou s nějakou její partičkou přisluhovačů.

„Jestli ti to ještě nedošlo, tak toto je stůl jen pro elitu. A elita jsme MY! Sorry, ale tohle ti neprojde. I když si nová. Bryane, Jimbo! Ukažte téhle novce, kam patří." ušklíbla se Astrid. Na to mi 2 kluci z její party vzali tácek s jídlem a hodili ho do koše na odpadky. Měla jsem chuť jí do tváře zařvat, co si myslí, že dělá, ale zmohla jen na nenávistný pohled a pořádně si prohlédla celou tu tak zvanou "elitu". Mimo Astrid tu byly ještě 2 holky. Vypadaly jako dvojčata. Stejně vysoké, stejně špičatý nos, stejné trička a džíny, dokonce i stejné náušnice. Akorát jedna měla vlasy blonďaté, druhá tmavě hnědé. Dále ti dva kluci, Bryan a Jimbo. Něco mezi šampónky a natvrdlými opicemi. A ještě někdo. Sluchátka v uších. Červenou kapuci na hlavě. Stál tam s mírným úšklebkem na tváři, který nebyl ani nepřátelský jako od ostatních, ale spíš vyzývavý. Jakoby říkal:

No tak, nenech se. Ukaž co v tobě je.

Jenže já na to už neměla sílu. Možná někdy příště. Po skoro celodenní cestě autobusem jsem byla opravdu vyčerpaná. Rezignovaně jsem vyšla z jídelny. Nějak se mi povedlo najít svůj pokoj. Shodila jsem ze sebe oblečení a šla si lehnout. Nedařilo se mi ale usnout. Mohla jsem si přikrývat hlavu polštářem, jak jsem chtěla. Přece jen se mi zdálo, že slyším jejich posměch.