Ice Blue Eyes - ledově modré oči

kapitola 12 - Nově nabytá odvaha

 Když jsem dokreslila, nemohla jsem uvěřit svým očím. Okamžitě jsem se podívala na podium. Počkat! Tohle že je Astrid? To nemůže být Astrid. Nebo alespoň Astrid jakou znám. Její blonďaté vlasy ztratily zlatavý nádech a bylo jasně vidět, že má jen přebarvenou slámu a ještě k tomu mastnou. Pod očima měla tmavé kruhy, jakoby celou noc pařila (což je celkem možné) a na krku velký cucflek, který se ani nepokoušela zakrýt, jak si byla jistá svou iluzí. Ale byla to ona. Bylo to poznat z nezměněného přeslazeného úsměvu a způsobu, jakým dávala všem okolo najevo, že je lepší než ostatní. Pořád jsem tomu nemohla uvěřit, je to jako vidět poprvé holku, co si na sebe patlá tuny líčidel, nenalíčenou. Celkem šok.

„ Najde se někdo, kdo se chce ucházet o místo předsedy ročníku?" vytrhne mě z úžasu hlas učitelky Debaty, které předseda musel předat slovo, aniž bych to postřehla.

„Já!" vykřikla jsem do ticha místnosti, než jsem si to stihla rozmyslet.

„Jé. Po dlouhé době tu bude zase pořádný souboj. Zlatíčko, Tiffany že? Pojď prosím k nám na pódium." vyzvala mě Debbie. Položila jsem si blok na polštář, aby mi nepřekážel a vydala se k pódiu.  Začaly na mě znovu doléhat pochybnosti. Co když to nezvládnu?  Budu ještě větší outsider než teď? Co když to není ta správná chvíle? Problém je, že já už nemůžu couvnout. Teď už ne.

Debbie mě postavila k debatnímu stolku, zapnula mi mikrofon a začala vysvětlovat pravidla:  „Při volbě předsedy se nejedná o klasickou debatu, kterou procvičujete na mých hodinách. Jde spíše o zaujetí publika. Máte jen 1 šanci zazářit. Můžete mluvit, jak dlouho chcete, ale když jednou domluvíte, je konec. Slovo znovu dostanete jen v případě nerozhodnosti publika. Astrid má v tomto způsobu soutěžení již praxi, ale jako dosavadní předsedkyně bude mluvit první a tím ztratí možnost reagovat na Tiffaninu řeč. To bychom měli, Astrid můžeš začít."

„Opravdu jsem nečekala, že někdo bude dnes pochybovat, jestli se hodím pro funkci předsedkyně. Myslím, že není třeba se zmiňovat, co všechno jsem pro akademii udělala." usmála se Astrid, jakoby to byl nějaký její soukromý vtip „stmelila jsem různorodou populaci školy, sehnala jsem peníze na nové stáje a samozřejmě se už dlouho podílím na přípravách letního a zimního plesu. A nic za to nechci. Jen vaši důvěru, že vše co dělám, dělám pro vás. Dělám jen to, co se sluší na princeznu s hvězdou na čele." Rozpřáhla ruce, aby všechny mohla pomyslně obejmout a ostatní začali tleskat. Byla jsem z toho všeho zmatená. Co to dělám? Astrid má pravdu. Měla by být předsedkyní i budoucí princeznou...

Ne. Co to kecám? Nechala jsem se tak snadno přesvědčit. Ale co se divím? Je to přece její talent. Ale já znám pravdu. Podívala jsem se na místo, kde jsem nechala svůj blok a zarazila jsem se. Nebyl tam. Držela ho ta holka, co si pořád něco mumlá, a právě se dívala s otevřenou pusou na Astrid. Pak poklepala na ramenou klukovi vedle sebe a poslala můj blok dál. Proč na něj vůbec sahala? To nemůže. Neví co je soukromý majetek? Sakra.

„Skvěle Astrid. Jako obvykle. Tiff jsi na řadě. Začni." řekla Debbie a já musela uznat, že i její přesvědčovací schopnosti jsou dost dobré. Okamžitě jsem všechno hodila za hlavu a začala mluvit.

„Ahoj, já jsem Tiffany Beckstrová a jsem na PTAVu teprve měsíc. Většina z vás mě osobně nezná. Leda z drbů. Chci pro začátek říct, že většina z toho není pravda. Nesmíte věřit všemu, co slyšíte. Přestože jsem tu jen krátce, pár věcí už vím. O škole, o Astrid i o hvězdných princeznách. Astrid, možná máš na čele hvězdu, možná máš pod palcem celou školu, ale to z tebe nedělá princeznu. Moc princezen neznám. Leda z pohádek. Ale musím se tě zeptat? Proč jako princezna všemi pohrdáš? Sotva jsem přišla, stala jsem se obětí tvých uštěpačných poznámek. A proč? Protože nepatřím mezi tu takzvanou elitu? Možná se ti povedlo sjednotit,  celou školu, ale bylo to pomocí přátelství a vzájemnému porozumění nebo výhružek a zastrašování (vždyť já mluvím jak hipíci :D). Netvrdím, že máš být dokonalá. Žádná z princezen nebyla. Ale já, pokud se stanu předsedkyní, se o to pokusím. A vlastně, i když jí nebudu. Každý z nás by se měl chovat podle nějakých ideálů. Můžeme začít tím, že si nebudeme navzájem lhát. Už žádné lži nám vládne pravda." dokončila jsem svou řeč a zvedla pěst vzhůru. Sice to není nějaké originální gesto, ale alespoň něco. Podívala jsem se po ostatních, ale všude bylo ticho. Projela jsem to. Pomyslela jsem si, když tu najednou....