Ice Blue Eyes - ledově modré oči

kapitola 6 - Nový vztek

I když už jsem dávno byla ve svém pokoji, stále mi v hlavě zněla její slova: „Postradatelná“

Nejhorší na všem bylo, že měla pravdu. Doma mě o prázdninách nepotřebovali, a tak mě poslali sem. A ani tady by si nikdo nevšimnul, kdybych zmizela. Prázdné místo by vystřídal někdo jiný. Astrid by si našla někoho jiného, z koho by si dělala srandu a Modroočko někoho jiného, komu by se z něj dělala husí kůže. I když ten má na škole určitě už teď miliony obdivovatelek. Lítost pomalu vystřídával vztek. Nemůžou se mě jen tak lehko zbavit. To prostě nemůžou. Zlobila jsem se na matku, která mě přemluvila, abych šla na tuhle akademii, vlastně i na celý PTAV, že mi vůbec dopis poslali. Na Astrid, že si se mnou hraje, ale i na sebe, že ji nechávám. Vlastně mám vztek na celou tu její partičku. Dokonce i na Modroočka, který se mi zdál v autobuse tak milý…

Vzala jsem si blok, červenou pastelku a začala kreslit. Myslela jsem při tom na všechny, co mi ublížili. A všechen svůj vztek jsem nechala proudit na papír. A najednou „Křup“ praskla mi špička u pastelky. Ani jsem si nevšimla, že se začalo stmívat a s probuzením ze zatemnělé doby vzteku na mě dolehla i únava a já pocítila, jak jsem vyčerpaná. Podívala jsem se na svůj obrázek, který jsem plánovala vyhodit do koše, ale místo nic neříkající čmáranice byl na papíře vzkaz:

„Nevzdávej se. Jsi výjimečná. Najdi se a nikdo tě nedokáže zlomit.“

To slova mi zvedla náladu. Možná přece jen něco umím. Umím kreslit. Jenže ta slova nebyla moje. To vím. Kdybych se chtěla utěšit, alespoň bych psala v 1. osobě. Za rouškou vzteku si patně vzpomínám na kontakt. Někdo hodně přesvědčivý se mi dostal do hlavy a …. No nebylo to přímo jako útok na moje ovládání. Tak debatu požívá Astrid. Bylo to spíše takové nenásilné.

Byl to příjemný pocit mít na škole přítele. Nebo alespoň někoho, kdo mě chtěl potěšit. Po dlouhé době budu zase usínat s pocitem bezpečí.

„Už si musím najít přátele.“ slíbila jsem si před spaním. Jenže splnění tohoto slibu bylo obtížnější, než jsem čekala. Všichni se mi celé dny vyhýbali, jako bych měla nějakou nakažlivou nemoc. Jedinou útěchou pro mě byly hodiny kreslení a přítel na „druhé straně“.