Ice Blue Eyes - ledově modré oči

kapitola 1 - Nová cesta

Když jsem sedla na nejbližší volné místo, konečně se mi povedlo uniknout nic neříkajícím pohledům a uštěpačným poznámkám ostatních. Pořád jsem tomu nemohla uvěřit. Co tu vůbec dělam? Znovu jsem vytáhla z postranní kapsy svého batohu dopis, který mi přišel před pár dny a díky němuž jsem tady.

Vůbec nevypadal jako úřední dopisy, ve kterých nás obvykle nabádali, abychom zaplatili účet za elektřinu nebo plyn. Sněhobílá obálka adresovaná na moje jméno byla zapečetěná, a tím i uchráněna před zvědavými pošťačkami. Nemohla jsem odolat a znovu pročítala řádky, co mi změnily život.

Pane/Slečno Tiffany Beckstrová .

Nebojte se. Ani váš výjimečný talent neunikl oku naší akademie.

Výbor vás prohlásil za dostatečně nadaného/nou,

aby vám bylo umožněno studovat mezi elitou.

Tímto vám srdečně gratuluji k přijetí na prázdninový semestr Profesionální Talentové Akademie Venus.

Ezop Tamburíny

předseda výboru PTAV

Měla jsem být štěstím bez sebe, ale nebyla jsem. Opravdu jsem netoužila trávit celé léto s partičkou nafoukaných snobů. A z nějakého důvodu mi nahánělo hrůzu, že někdo má takový přehled, že mě našli i v takovém zapadákově, v jakém jsem žila. Radši jsem schovala dopis zpátky a místo něj jsem vytáhla úplně nový skicák a pastelky. Proto jsem tu byla. Docela dobře jsem kreslila. Možná víc než dobře. Lidé říkali, že slunce z mých obrázků jakoby opravdu svítilo a vše na nich se zdálo až neuvěřitelně opravdové. Vyhlédla jsem z okna, jestli neuvidím něco zajímavého, ale jeli jsme tak rychle, že než mě něco zaujalo, bylo to pryč. 

Tak se musím poohlédnout po inspiraci uvnitř.

A pak jsem ho uviděla. Seděl jen o dvě místa ode mě. Ležérně se koleny opíral o sedadlo před sebou, s kapucí karmínově červené mikiny na hlavě a sluchátky v uších. Mírně zastřižené ebenově černé vlasy dokonale kontrastovaly s pletí, která byla už teď, na začátku léta, mírně opálená. Sám se nepřítomně díval na ubíhající krajinu za oknem, jako by mu vůbec nedocházelo, že pouhý pohled na něj vyvolává infarkty.

Vypadá to, že už jsem našla svou inspiraci.

Vzala jsem tužku a začala kreslit. Nemusela jsem ani vzhlédnout, protože každičký detail jeho obličeje se mi vryl hluboko do paměti. Na někoho takového se nedá jen tak zapomenout. Když jsem skončila, poprvé jsem se opravdu podívala na své dílo. Ale chlapec na obrázku se už nedíval z okna. Z jeho obličeje na mě zářily ledově modré oči. Až neskutečně modré oči. Ta barva musela být výplod mé fantazie. To nemůže být možné. Vzhlédla jsem od portrétu a opravdu zahlédla mrazivou modř jeho očí. Působily tak nadpozemsky, jakoby z jiného světa...

...a dívaly se přímo na mě.