Milostný trojuhelník

1. Zachránce

Probudí mě otravný zvuk budíku a já se kouknu kolik je hodin. Na displeji svítí že je 7:00. Škola začíná v 8 takže vždycky krásné stíhám. Vstanu z postele a ustelu si. Jdu ke skří a z ní vytáhnu černé rifle a černé triko s nápisem "AC/DC" je to moje 2. Nejoblíbenější kapela. Ještě si vezmu na to šedou mikinu a s tím vším jdu do koupelny kde se osprchuju, převleču,vyfoukám si vlasy a umyju zuby. Následně jdu s baťohem dolů po schodech kde jsou mamka s taťkou. ,,Ahoj mami ahoj tati’’ pozdavím a úsměju se. Úsměv mi oplatí a pozdraví mě zpátky. ,,Já už musím jít tak po škole ahoj!’’ křičím na ně z chodby a vykrádám se z domu. Před domem na mě čeká Steff a Mike. ,,Ahoj! Hele já si ještě musím skočit do obchodu pro svačinu pak můžem jít’’ jak jsem řekla tak jsem udělala. Když jsme dorazili do školy šla jsem si dát věci do skříňky a pak jsme šli do třídy. Škola se táhla strašně dlouho. Pak ale z ničeho nic vtrhl ředitel do třídy a spustil se alarm ,,Všichni pryč ze školy někdo na nás pálí!’’ zařval a všichni se hned začali zvedat a utíkat. Když jsem utíkala běžela jsem po jiném schodišti než všichni a v tu chvíli schody spadly a já sním. Spadla jsem celkem z velké výsky a byla jsem celkem dost zakrvácená. Rychle jsem se postavila na nohy i když jsem měla pocit jako bych měla pravou nohu zlomenou. Když všichni utekli ven zdrhli buď domů a nebo někam hodně daleko. Já jsem se dívala kde jsou Steff a Mike, ale pak jsem si všimla že na mě letí kus střechy. Už jsem čekala na náraz, ale v tom kolem mě se mihla modrá šmouha a já byla za chvíli úplně na jiném místě. ,,Jsi v pohodě?’’ zeptal se mě svalnatý blonďák s rozcuchanými vlasmi a modrými oči. Byl docela pohledný. ,,Já- jo asi jsem’’ vypadlo ze mě. ,,Počkej tady a nikam se nehni!’’ chtěla jsem se zeptat proč, ale zase zmizel. Asi o hodinu později už jsem se chtěla zvednout že půjdu, ale najednou mě něco popadlo do náruče a já tak zase viděla mého blonďatého zachránce. ,,Říkal jsem že příjdu’’ na chvíli se odmlčel a začal jít někam pro mě do neznáma. ,,Sice mi to trochu trvalo, ale za to já nemůžu’’ usmál se na mě. ,,To vůbec nevadí.. děkuju!’’ usmála jsem se. Byla jsem mu tak vděčná. ,,Je to moje práce’’ obmotala jsem mu ruce kolem krku a položila mou hlavu na jeho hrudník. Cítila jsem vypracovaný hrudník a musela jsem se pousmát. ,,Kam mě neseš?’’ zeptala jsem se po chvíli. ,,Do Stark Toweru’’ podívala jsem se na něho a vykulila oči on se nad tím jen usmál. ,,Cože? Proč? Stačí mi zavolat taxíka a já bych jela domů’’ koukl se do mých očí a já zase do jeho. Měl tak nádherné oči! ,,Tak to ne pěkně se o tebe postarám’’ zasmál se. ,,Ale.. já mám doma rodinu musím se vrátit.’’ zase se na mě koukl. ,,Ach.. dobře.. můžu tě tam odnést zbalit se a pak půjdeš se mnou’’ ,,Ale proč?’’ koukl se na mě pohledem "buď ticho bude to tak jak řeknu já" potom jsem už radši byla ticho a jen jsem znova položila hlavu na jeho hruď.

Když mě donesl domů nechtěl mě pustit z náruče. ,,Už mě můžeš pustit’’ koukl se na mě pohledem "wtf ne?" ,,Zvládnu to’’ ujistila jsem ho a on mě pustil. Přišla jsem do kuchyně našeho domu a tam viděla oba rodiče ležet na zemi od krve. ,,NEEE!” zakřičela jsem a hned jsem přiběhla k nim.

Začala jsem brečet a viděla jsem lístek. "Vrátím se pro tebe" a byl tam znak červené chobotnice. Blonďák se ke mě rozeběhl a vtáhnul mě do objetí.

Začal mě konějšivě hladit po zádech ,,To bude dobrý” snažil se mě uklidnit, ale moc to nepomáhalo. Po deseti minutách kdy jsme se furt objímali mu zazvonil mobil, ale on jen zamručel a přitiskl mě k sobě pevněji. ,,Klidně to zvedni já to zvládnu” říkala jsem s červeným obličejem od slz. ,,Hh dobře” odtáhl se a vzal hovor. ,,No co je?...... Pryč......... Teď nemám čas......... Příjdu........Jsem v pohodě............Nevím kdy, jak jsem řekl nemám čas........čau” a zavěsil.

Vypadal naštvaně, ale když se na mě otočil jemně se usmál. Opět si ke mně kleknul a opět mě vtáhnul do objetí. ,,Děkuju... Moc..” ,,Není za co, vím jaké to je. Přišel jsem o rodiče když mi bylo 10” řekl a furt mě hladil po zádech. ,,To mi je líto” řekla jsem ,,To je v pohodě už je to dlouho” asi po 5 minutách se odtáhl. Bylo mi to líto v jeho objetí jsem se cítila dobře. Ale věděla jsem že asi po dnešku ho už nikdy neuvidím.

,,Už je to lepší?” koukl se semnou se smutným, ale i chápavým pohledem. ,,Mhm.. děkuju” usmál se ,,Není za co.. jinak jak se jmenuješ?” ,,Devine, Devine Brooklyn” usmála jsem se také ,,Pietro Maximoff” řekl a s úsměvem natáhl ruku. Přijala jsem jí. ,,Máš kde jít?” zeptal se starostlivě. ,,No.. asi zůstanu tady..” ,,To utáhneš celý barák asi ve 20 letech?” měl pravdu. Neutáhnu. ,,No.. budu muset jinam nemůžu..” podíval se na mě se starostí v obličeji. ,,Kdo říkal že nikam nemůžeš?” z ničeho nic z jeho starostlivého obličeje se vyklubal úšklebek ,,No jino- počkat.. co tím myslíš?” pomalu mi to začalo docházet. ,,Půjdeš se mnou” hrdě se usmál. ,,Co?! T-to ne to- to nemůžu nechci být na obtíž...” zasmál se ,,Kdyby jsi byla na obtíž neptal bych se” chvilku jsem přemýšlela ,,Tak teda pokud nebudu zavázet tak to beru..” vítězně se usmál ,,Super, běž se zbalit a pak přijď. Budu tady čekat” přikývla jsem. Šla jsem se zbalit. Vzala jsem kufr a když jsem měla vše zbalené viděla jsem fotku svých rodičů. Podívala jsem jí a hned jí dala do kufru.

Když jsem sešla dolů Pietro držel ten lístek v ruce. ,,Co- co je?” zeptala jsem se, protože na to tak divně koukal. ,,Jde po tobě Hydra” koukla jsem se nechápavě ,,Hydrant?” cukl mu koutek ,,Hydra. Je to něco jako S.H.I.E.L.D. akorát jsou zlí” přikývla jsem chápavě. ,,A proč jsi mě vůbec zachránil?” usmál se ,,Jak jsem řekl je to moje práce” ,,Já myslím to když jsi mě chtěl odnést pryč. Zachránil jsi mě, ale pak jsi mě chtěl odnést do Stark Toweru” vzal mi kufr a pomalu jsme šli ven ,,Vidím v tobě něco” koukla jsem se nechápavě a chtěla jsem si vzít kufr zpátky, ale on uhl.

,,Ani se o to nepokoušej” řekl a odtáhl kufr ode mě.

,,Kufr si ještě zvládnu odnést” trochu jsem se zamračila. ,,Jsi slabá tak to nech na mě.... A nebo vlastně na vem si ho” a podal mi kufr. Vzala jsem si ho. Konečně pomyslela jsem si. Vzala jsem si kufr a on mě hned vzal do náruče. ,,Hej! Co to děláš?!” začala jsem křičet. ,,Jak jsem řekl jsi slabá. Teď to bude sranda.” řekl a ušklíbl se. ,,Co tím mysl- Aaaaaa!” chtěla jsem se ho zeptat, ale on se rozeběhl a já začala křičet.