Milostný trojuhelník

6. Noční návštěva

V noci mě něco probudilo. Spíš někdo. Otočila jsem se na bok a viděla jak se někdo plíží do pokoje. Nejdřív jsem myslela že je to Pietro a nebo někdo opilý z party, ale potom jsem uviděla delší vlasy. Bála jsem se že je to někdo z HYDRY a už si pro mě jdou a tak jsem nehybně ležela a čekala jsem co se bude dít. Dotyčný si svlíkl triko a kalhoty a šel do postele. Cítila jsem jak se prohla postel a jak si na mě něco lehlo. Chvilku se nic nedělo, ale potom dotyčný vyskočil z postele a trochu vyjekl. Rychle rozsvítil světlo a postavil se do bojové pozice.

,,Kdo jsi a co chceš?!” zvýšil hlas. ,,Jarvisi zavolej ostatní” řekl a pořád se na mě koukal.

J: Jistě pane Barnesi

Barnesi? Pomyslela jsem si. ,,Bucky?” koukal se na mě zmateně ,,Jak sakra znáš mé jméno?” řekl a trochu se uklidnil. ,,Omlouvám se, jsem Devine Brooklynová. Dá se říct že se tady schovávám. Promiň nevěděla jsem že příjdeš v noci” popošel trochu ke mně. Musím uznat že tělo měl libový. Jeho hruď byla svalnatá a jeho levá ruka- Ježíši co se mu stalo? Místo ruky měl nějakou kovovou s červenou hvězdou. Koukala jsem se překvapeně a vyděšeně. On si toho všiml a tak trochu ustoupil. Navázala jsem s ním oční kontakt a na chvíli jsme se jen koukali do očí.

Potom konečně prolomil ticho. ,,Před kým se schováváš? A ví o tom ostatní nebo ses tady jen přikradla?” koukal se s jedním obočím zvednutým. ,,Před HYDROU. Před pár dny někdo střílel na mou školu. Začala se bortit a já utíkala po schodech které spadly. Naštěstí jsem přežila, ale když jsem vyběhla koukala jsem se po svých kamarádech a oni nikde nebyli. Pak jsem uviděla jak na mě letí kus střechy. Už jsem čekala na náraz, ale v tu chvíli mě někdo zachránil. Byl to Pietro. Chtěl mě hned vzít sem ani nevím proč, ale já mu řekla že mám doma rodinu a že tam musím jít. On mě tam odnesl a když jsem přišla do obýváku leželi tam moji rodiče mrtví. Byl tam lístek kde bylo napsáno "Vrátíme se pro tebe" nebo tak něco a červená chobotnice. Šla jsem se zbalit a Pietro -před tím než mě odnesl sem- mi řekl že je to HYDRA. A teď se S.H.I.E.L.D. snaží zjistit proč. Neměla jsem svůj pokoj a, protože ty jsi tady nebyl dali mě do tvého” skončila jsem svůj dlouhý monolog a on se ke mě posadil.

,,Upřímnou soustrast” odmlčel se ,,No můžeš tady zůstat do té doby dokud nebudeš mít svůj pokoj” řekl a pokrči ramenama. ,,To bych vážně mohla?” koukala jsem se překvapeně. ,,Jo jasně” usmál se a šel si do skříně pro deku a vydal se ke dveřím, ale já ho zastavila. ,,Kam- kam jdeš?” otočil se ,,No pokud tady zůstaneš musím jít spát do obyváku” svraštila jsem obočí a řekla ,,Neodcházej kvůli mně. Když tak půjdu já. A nebo jestli chceš, což se ti asi úplně nebude chtít, jelikož se známe pár minut, můžeš si lehnout tady semnou..” řekla jsem potichu a on se usmál. ,,Pokud si to přeješ tak zůstat můžu” usmála jsem se taky posunula jsem se na druhou polovinu postele a rukou jsem poklepala na volné místo. On šel zhasnout a lehl si vedle mě. Otočila jsem se k němu čelem a on ležel na zádech. Asi po 10 minutách usnul. Rozhodla jsem se že ho přestanu pozorovat a a půjdu spát taky. Usnula jsem s úsměvem na tváři.

***Buckyho pohled***
Ze spánku mě probudilo vzlykání. Otevřel jsem oči otočil jsem se a viděl jsem tam ji. Jak se krčí a brečí. Rychle jsem jí objal a uklidňoval. Nevím proč nikdy jsem takový nebyl. Takový.. měkký. Hladil jsem jí po zádech a neustále jsem opakoval že to bude dobré že to byl jen sen. Potom se probudila a chtěla vyletět do sedu, ale já ji držel.

***Pohled Devine***
Když mi skončila noční můra o rodičích vzbudila jsem se a chtěla jsem vyletět do sedu, ale něco mě drželo a tak jsem nemohla. Podívala jsem se na to co mě drží a byly to Buckyho ruce. Nic jsem vlastně neviděla jen jsem cítila, protože jsem byla natisknutá k jeho hrudi. K jeho NAHÉ hrudi. ,,Jsi v pořádku?” trochu se odtáhl, ale pořád mě objímal jen aby se na mě mohl podívat. Nechápu proč mě tak "chrání" neznáme se ani den. ,,Mhm” odpověděla jsem s ubrečeným hlasem a koukla jsem se mu do očí které mu ozařovalo světlo měsíce. Měl je stejně modré jako Pietro. Usmál se a přitáhl si mě opět k sobě. Hladil mě po zádech a líbl mě do vlasů.

,,Děkuju” řekla jsem po chvíli ,,Za co?” zeptal se nechápavě ,,Že jsi mě uklidnil” přitáhl si mě k sobě ještě víc -teda jestli to ještě vůbec ještě šlo- a řekl ,,Vím jaké to je, ale neboj to bude v pořádku” na chvíli se odmlčel ,,Chceš mi říct co se ti zdálo a nebo si to necháš na jindy?” zeptal se mě ,,Asi na jindy.. promiň” řekla jsem on se zase odtáhnul, ale tak aby mě měl v náručí a zamračil se ,,Nemáš se za co omlouvat, chápu že se ti o tom nechce mluvit” usmál se a ZASE si mě přitáhnul k sobě. Pak už jsem v klidu usnula.